Už dávno jsem se chystal napsat
pár řádků na téma PlayReal, neboli všeobecného rozvoje pohybu, a jeho efekt na mojí maličkost, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Proč? Nuž, je dost těžké popsat úplně vše, každičký detail, jak to vše začalo, čím vším jsem si musel projít, co to vlastně je ten PlayReal, kdo je to Jan Vořechovský a jak jeho pohled na život ovlivnil ten můj. Ono to totiž není o Honzovi nebo PlayReal, to jsou jenom nástroje, stejně jako je Ido Portal, Pohyb je Život, Moderný Pračlovek. Nástroje, které vám ukáží jak se hýbat, vysvětlí proč se hýbat, ale hlavně vás naučí vystoupit si ze své pohodlné zóny a stát se tím (pro jiné) magorem co furt dřepí/visí/stojkuje/hýbe se. Tak proč to píši právě teď a neodložím to na jindy? Možná proto, že konečně jsem pochopil, co chci, resp. co určitě nechci ve svém životě.
Kdo jsem
Jsem milovník své rodiny, dobrých lidí, muziky a jídla. Mám rád dobrodružství v jakékoliv formě a mám několik životních motto, no za to nejzákladnější považuji „žijeme jenom jednou“. Nikdy jsem se nepovažoval za sportovce, u ničeho jsem nevydržel dlouho. Jako malý chlapec jsem chtěl být potápěčem, nořit se do neprobádaných hlubin oceánů, daleko pryč od veškerého hluku lidí a aut, být odkázán jenom na sebe a své schopnosti, mít něco jenom a jenom pro sebe. Tento sen jsem si nikdy nesplnil a vlastně ani nevím proč. A tak jsem byl neustále ponořen ve vodě, snažil se zadržet dech „co to dá“, překonávat sám sebe. Život mě ale zavedl jinam, chvíli jsem dělal judo, pak basket, občas nějaké to kopnutí do míče. Můj otec mě přivedl ke gymnastice a já jsem mu za to navždy vděčný. Krásy atletiky jsem nikdy neobjevil, zato udělat přemet na kruzích nebo bradlech bylo něco tak vznešeného. A tak jsem bušil sílu spolu s tátou v podomácku udělaném fitku a tak nějak mě to drželo až do doby, kdy mě začaly zajímat holky. Ano, ženy nám chlapům umí změnit život a proto jsem se dal na taneční a vydrželo mi to celých 7 nádherných let. Proč nejde skloubit posilování a tanec? Protože na tanec potřebujete mobilitu, kterou vám činky hodně zbrzdí (možná má někdo jiný názor, já mluvím o svých zkušenostech). Příprava na závěrečné zkoušky na PhD studiu mi však neumožňovala (mě a mé taneční partnerce) věnovat dostatek času tanci a tak skončila i tato éra. Nemluvě o tom, že pokud se chce člověk vážně někam posunout, musí tomu obětovat spoooustu času. Ale to je tak tomu ve všem. Jenže já byl mladý kluk, co chtěl mít všechno hned teď.
Jak to vše začalo
Nutno říct, že po škole jsem se na několik let hodně vzdálil veškerým pohybovým aktivitám. Pak jsem ale potkal pár dobrých lidí, kteří mě vzali na lezeckou stěnu a já tomu propadl tak strašně moc, že mi lezení bylo vším. Byl to totiž jediný sport, u kterého jsem mohl konečně vypnout mozek. Vážně, zkuste si to – když běháte, tak i přes muziku v uších pořád na něco myslíte, nebo když zvedáte činky tak vám běhá hlavou vše možné, když jdete s kámoši na basket, opět kecáte o práci. Ale když si vystoupáte 2 metry a víš, tak vás pohltí strach z výšek a myslíte jenom a pouze na to jak nespadnout. Po čase to zvládáte lépe a lépe až pak zjistíte, že když tu energii přemístíte z činnosti „bojím se spadnout“ na „další krok udělám doprava s vytočenou pánví“, tak to začne být úplně o něčem jiném. Abych nabral sílu, vrátil jsem se opět do tělocvičny a oprášil staré známé série (táto, děkuji), ale postupem času jsem začal mít omezení – kotníky, kolena a kyčle. Stále víc a víc jsem si kladl stejné otázky „jak tu nohu zvednout tak vysoko, proč tam chytám křeč, …“. Čím víc jsem zkoušel a hledal, tím víc jsem zjišťoval, že potřebuji pomoc.
V té době, moje úžasná a vždycky energetická manželka chodila na Tiger Jiu Jitsu a po večerech mi vyprávěla o nějakém trenérovi Honzovi, co je nutí lozit po čtyřech a viset a co já vím co ještě. No a tento Honza je ještě prý student ale sám už koučuje ostatní. Tak jsem se mu ozval a šli jsme na hřiště. Kdybych to měl shrnout do pár bodů, tak celá hodina proběhla asi takhle (prosím ber to s nadsázkou).
V té době, moje úžasná a vždycky energetická manželka chodila na Tiger Jiu Jitsu a po večerech mi vyprávěla o nějakém trenérovi Honzovi, co je nutí lozit po čtyřech a viset a co já vím co ještě. No a tento Honza je ještě prý student ale sám už koučuje ostatní. Tak jsem se mu ozval a šli jsme na hřiště. Kdybych to měl shrnout do pár bodů, tak celá hodina proběhla asi takhle (prosím ber to s nadsázkou).
- Ahoj, co od toho očekáváš?
- Já často lezu po stěnách a potřebuji postavit tréning na posílení zad a zlepšení mobility kotníků a kyčlí.
- Dobře. Udělej dřep…ne, dřep…aha, tak vyskoč na hrazdu a ukaž mi přítah….hmmm…kolik jich uděláš?....hmmm…ukaž mi dip…dip je toto (ukazuje, neboli předvádí se)...(udělám)…a ještě udělej toto a tamto. Hmmm. Dobrý, to je vše.
- To je vše?
- Ano, sejdeme se tady za 2 týdny a dám ti tréninkový plán. Čau.
Co bylo dál
Pak jsem toho chlapce proklínal každou chvilku. Jak má člověk ksakru vydržet v dřepu víc než 30 vteřin? 30-ti denní výzva ve dřepu, to si dělá p...l! Proč se musím minutu v kuse plichtit po 4 se zvednutými koleny a navíc s rovnými zády? Au, křeč! Vždyť to sakra bolí! Proč nedělám přítahy ale nějaké blbé lopatkové kliky, ze kterých navíc bolí úplně vše! Proč mě bolí břišáky? Au, další křeč! Co to je za hlášku „ideálně trénuj 6 dní v týdnu“, vždyť já pak nemám kdy chodit na pivo.
Ano, bolelo to a víte proč? Protože jsem měl do té doby jiné priority – kytara, kámoši, lezení, filmy, PC hry, spoustu práce a samozřejmě rodinu. Měl jsem pohodlný život, který se mi ale začal rozpadat díky psychickému vypětí v práci. Vždy jsem si myslel, že když máš spoustu stresů tak je prostě musíš buď opít, anebo rozbít fyzickou námahou. A tak jsem do všech těch cviků šel hodně naplno a někdy až na hranici svých možností. Zajímavé na tom všem ale bylo, že už za pár týdnů jsem viděl na sobě posun! Lezlo se mi jako nikdy předtím, pořád nové a nové výzvy jsem zvládal úplně v pohodě, najednou jsem strávil 4 hodiny na stěně a nic mě nebolelo. A největší bonus? Po hodině tréninku co mi naplánoval trenér, jsem se cítil absolutně báječně, fyzicky i psychicky. Jednou mě manželka přistihla, jak dělám stojku na hlavě a ptá se „ty umíš stojku na hlavě“? Já říkám, že „ne, prostě jsem dělal frog stand, nudil se v něm, dal hlavu dolu, zapřel se rukama, zatlačil břichem, zvedl zadek a nohy a byl jsem ve stojce“. Nikdy předtím jsem stojku na hlavě nedělal.
Dodneška mám odložené všechny tréninkové plány, co mi Honza dal, dodneška si vedu tréninkový deník a dodneška se vracím k některým základům. Proč? Protože někdy je lepší se vrátit na začátek, abyste mohli pokračovat dále.
Ano, bolelo to a víte proč? Protože jsem měl do té doby jiné priority – kytara, kámoši, lezení, filmy, PC hry, spoustu práce a samozřejmě rodinu. Měl jsem pohodlný život, který se mi ale začal rozpadat díky psychickému vypětí v práci. Vždy jsem si myslel, že když máš spoustu stresů tak je prostě musíš buď opít, anebo rozbít fyzickou námahou. A tak jsem do všech těch cviků šel hodně naplno a někdy až na hranici svých možností. Zajímavé na tom všem ale bylo, že už za pár týdnů jsem viděl na sobě posun! Lezlo se mi jako nikdy předtím, pořád nové a nové výzvy jsem zvládal úplně v pohodě, najednou jsem strávil 4 hodiny na stěně a nic mě nebolelo. A největší bonus? Po hodině tréninku co mi naplánoval trenér, jsem se cítil absolutně báječně, fyzicky i psychicky. Jednou mě manželka přistihla, jak dělám stojku na hlavě a ptá se „ty umíš stojku na hlavě“? Já říkám, že „ne, prostě jsem dělal frog stand, nudil se v něm, dal hlavu dolu, zapřel se rukama, zatlačil břichem, zvedl zadek a nohy a byl jsem ve stojce“. Nikdy předtím jsem stojku na hlavě nedělal.
Dodneška mám odložené všechny tréninkové plány, co mi Honza dal, dodneška si vedu tréninkový deník a dodneška se vracím k některým základům. Proč? Protože někdy je lepší se vrátit na začátek, abyste mohli pokračovat dále.
PlayReal
Jednoho dne Honza přišel s tím, že otevírá lekce PlayReal a že když chci tak mě tam rád uvidí. Nebylo proč váhat a tak jsem do toho vlít, dá se říct po hlavě. A to hned z několika důvodů. Tím prvním byly pozitivní zkušenosti z předchozích drilů a také mě docela začínala fascinovat ideologie Ido Portala a jeho přístup k všeobecnému hýbání se. V neposlední řadě jsem potřeboval něco, co mi pomůže odlehčit od nekonečných stresů z práce – v té době jsem byl celkem vyhořelý a chybělo fakt málo, abych začal brát nějaké prášky.
Hodiny začaly celkem pozvolna, a prakticky ať jsem byl v jakékoliv náladě, do 10 minut jsem byl pohlcen vším kolem sebe. Atmosférou, kterou vytvořil Honza, lidmi kteří tak jako já zkoušeli různé, v té době pro nás nemožné lokomoce a dokonce samotnými cviky. Úplně jsem se zamiloval do myšlenkových hádanek jak některé cviky vyřešit, jak si to sám sobě udělat zajímavějším. Po dlouhé době jsem mohl uplatnit své návyky z taneční a učení se jednoduchých sestav v různých pořadích, nemyslet na to co bude následovat, ale soustředit se na maličkosti, až nakonec z toho vzniklo něco, co mě prostě baví.
Také domácí úkoly jsem poctivě plnil a musím říct, že zde jsem neznal kompromisu. Ráno nebo večer, přes den nebo přes noc, každý den jsem si našel čas, abych si prošel vše, co jsem si naplánoval. A neslo to své ovoce. Stával jsem se silnějším, ohebnějším, veselejším, psychicky vyrovnanějším. Postupně jsem se naučil si tréningy upravovat sám, dle toho co jsem potřeboval posílit, na co se zaměřit. Co mě ale zaujalo nejvíce, že jsem se naučil stanovovat si cíle. Udělat správný dřep, být ve dřepu jako v pohodlné pozici, frog stand přes 3 minuty, horse stance přes 3 minuty, vis přes 3 minuty, stojka, atd.
Na trénincích jsem potkal a pořád potkávám širokou paletu lidí, od siláků místních Gladiátorů, přes bojovníky Tiger Jiu Jitsu, veselé jogínky nebo Zumba učitelky, přes tanečnice, plavce, lezce, pracující matky, lidi podstatně staršího věku. Každý z nich na jiné úrovni, každý s jinými cíli, s jiným přístupem, jinou fyzickou kapacitou a rozsahem. Nejdříve jsem byl fascinován tím, jak Honza uměl pracovat prakticky s každým. Pak jsem si ale všiml, že on má vlastně na každého ten samý metr a jenom nás směřuje. Jenom ukáže, vysvětlí, několikrát zopakuje, popřípadě doporučí, a vše ostatní nechává na nás. A možná právě to je to, co mě na tom baví úplně nejvíc! Jsem sám sebe pánem, já sám si stanovím cíl, já sám si řeknu, kudy půjdu a PlayReal použiju pouze jako nástroj k tomu dosáhnout svoje cíle. Splnit si své sny.
Jednou z mnoha věci, kterou mi PlayReal dal, je také přístup k životu. Změna návyků je dobrá, na začátku se nám nechce, pak ale zjistíme, že neznáme nudu a náš život je plnější. Naučil mě, že vystoupit ze své komfortní zóny není nic složitého a je to pouze v mé hlavě. Pouze náš mozek nás brzdí a pohání navzájem. Ale člověk má hlavně vůli a právě tu můžeme použít na odstranění bariér a udělání prvních odvážných krůčků. Nikdy jsem si neuměl představit, že jednoho dne se pokaždé co ráno vstanu, vysprchuji v ledové vodě, nebo že si na zastávce dřepnu, budu si hrát s tenisákem, věšet se na vše co mě udrží.
Hodiny začaly celkem pozvolna, a prakticky ať jsem byl v jakékoliv náladě, do 10 minut jsem byl pohlcen vším kolem sebe. Atmosférou, kterou vytvořil Honza, lidmi kteří tak jako já zkoušeli různé, v té době pro nás nemožné lokomoce a dokonce samotnými cviky. Úplně jsem se zamiloval do myšlenkových hádanek jak některé cviky vyřešit, jak si to sám sobě udělat zajímavějším. Po dlouhé době jsem mohl uplatnit své návyky z taneční a učení se jednoduchých sestav v různých pořadích, nemyslet na to co bude následovat, ale soustředit se na maličkosti, až nakonec z toho vzniklo něco, co mě prostě baví.
Také domácí úkoly jsem poctivě plnil a musím říct, že zde jsem neznal kompromisu. Ráno nebo večer, přes den nebo přes noc, každý den jsem si našel čas, abych si prošel vše, co jsem si naplánoval. A neslo to své ovoce. Stával jsem se silnějším, ohebnějším, veselejším, psychicky vyrovnanějším. Postupně jsem se naučil si tréningy upravovat sám, dle toho co jsem potřeboval posílit, na co se zaměřit. Co mě ale zaujalo nejvíce, že jsem se naučil stanovovat si cíle. Udělat správný dřep, být ve dřepu jako v pohodlné pozici, frog stand přes 3 minuty, horse stance přes 3 minuty, vis přes 3 minuty, stojka, atd.
Na trénincích jsem potkal a pořád potkávám širokou paletu lidí, od siláků místních Gladiátorů, přes bojovníky Tiger Jiu Jitsu, veselé jogínky nebo Zumba učitelky, přes tanečnice, plavce, lezce, pracující matky, lidi podstatně staršího věku. Každý z nich na jiné úrovni, každý s jinými cíli, s jiným přístupem, jinou fyzickou kapacitou a rozsahem. Nejdříve jsem byl fascinován tím, jak Honza uměl pracovat prakticky s každým. Pak jsem si ale všiml, že on má vlastně na každého ten samý metr a jenom nás směřuje. Jenom ukáže, vysvětlí, několikrát zopakuje, popřípadě doporučí, a vše ostatní nechává na nás. A možná právě to je to, co mě na tom baví úplně nejvíc! Jsem sám sebe pánem, já sám si stanovím cíl, já sám si řeknu, kudy půjdu a PlayReal použiju pouze jako nástroj k tomu dosáhnout svoje cíle. Splnit si své sny.
Jednou z mnoha věci, kterou mi PlayReal dal, je také přístup k životu. Změna návyků je dobrá, na začátku se nám nechce, pak ale zjistíme, že neznáme nudu a náš život je plnější. Naučil mě, že vystoupit ze své komfortní zóny není nic složitého a je to pouze v mé hlavě. Pouze náš mozek nás brzdí a pohání navzájem. Ale člověk má hlavně vůli a právě tu můžeme použít na odstranění bariér a udělání prvních odvážných krůčků. Nikdy jsem si neuměl představit, že jednoho dne se pokaždé co ráno vstanu, vysprchuji v ledové vodě, nebo že si na zastávce dřepnu, budu si hrát s tenisákem, věšet se na vše co mě udrží.
Zranění
Spousta lidí tvrdí, že sportem k trvalé invaliditě. Invalidem se ale může stát i člověk co sedí u televize a kouká na fotbal a rovněž i vrcholový sportovec. Takže zranění? Ano. Byla, jsou a budou. Já jich měl za poslední roky několik – utržená šlacha na pravém prsteníčku (lezení), extrémní bolesti pravého trapézu (nadměrné bušení síly), zlomená krční ploténka a nalomený krční obratel (salto vzad). A víte co je na tom to nejzajímavější? Doba léčby! Když u prvního zranění vám řeknou, že na stěnu se dostanete až za rok, já tam byl za 3 měsíce a do půl roku už jsem lezl tu samou obtížnost. U zlomeného vazu jsem do 1 měsíce od operace stál opět ve stojce! Proč? Jak? Mám výjimečné regenerační schopnosti? To těžko, celý život mám imunitu napadrť.
Už jsem psal, že jsem díky pohybové komunitě změnil přístup k životu. Naučil jsem se poznat sám sebe. Zjistil jsem, že k regeneraci potřebuju fakt málo – dobrou náladu a kyslík.
To první vás žene vpřed, nabíjí na těle i duchu, ale je potřeba opatrnosti. Takže? Nezastavit se a pokračovat v tom co vás baví dál. Pohyb, ale na nižší výkonnostní úrovni, nebo jiný druh pohybu. Hledat optimální způsob jak udělat ten samý cvik, ale nezranit se ještě víc. Lidské tělo je tomu přizpůsobeno a někdy příčina bolesti v jednom místě je na místě úplně jiném, musíš to místo ale najít sám. Já jsem na sobě zjistil, že většina problémů/nepohodlí vlastního těla se dá vyřešit visem, nebo dřepem.
Kyslík. Kyslík je k regeneraci hrozně prospěšný, buňky se tak můžou lépe regenerovat, ale také zbavovat se nepotřebných látek. Nemluvě o tom, že pokud máte v sobě spoustu kyslíku tak se cítíte mnohem lépe, vitálněji a tak nějak šťastněji. Takže? Když tě někde bolí, dostaň tam kyslík. Ale jak? Inu, nejdříve do těla ústy nebo nosem, takže je celkem přínosné naučit se různé techniky dýchání, a pak krví dostat kyslík do postižené oblasti. Ale jak? Pohybem, ale o tom jsem už psal.
To vše mě naučil PlayReal? Ne! PlayReal mě nasměroval, ukázal mi nástroje, změnil mi myšlení, upravil můj pohled na svět a ukázal mi způsob, jak být lepší osobou tím že poznám sám sebe.
Už jsem psal, že jsem díky pohybové komunitě změnil přístup k životu. Naučil jsem se poznat sám sebe. Zjistil jsem, že k regeneraci potřebuju fakt málo – dobrou náladu a kyslík.
To první vás žene vpřed, nabíjí na těle i duchu, ale je potřeba opatrnosti. Takže? Nezastavit se a pokračovat v tom co vás baví dál. Pohyb, ale na nižší výkonnostní úrovni, nebo jiný druh pohybu. Hledat optimální způsob jak udělat ten samý cvik, ale nezranit se ještě víc. Lidské tělo je tomu přizpůsobeno a někdy příčina bolesti v jednom místě je na místě úplně jiném, musíš to místo ale najít sám. Já jsem na sobě zjistil, že většina problémů/nepohodlí vlastního těla se dá vyřešit visem, nebo dřepem.
Kyslík. Kyslík je k regeneraci hrozně prospěšný, buňky se tak můžou lépe regenerovat, ale také zbavovat se nepotřebných látek. Nemluvě o tom, že pokud máte v sobě spoustu kyslíku tak se cítíte mnohem lépe, vitálněji a tak nějak šťastněji. Takže? Když tě někde bolí, dostaň tam kyslík. Ale jak? Inu, nejdříve do těla ústy nebo nosem, takže je celkem přínosné naučit se různé techniky dýchání, a pak krví dostat kyslík do postižené oblasti. Ale jak? Pohybem, ale o tom jsem už psal.
To vše mě naučil PlayReal? Ne! PlayReal mě nasměroval, ukázal mi nástroje, změnil mi myšlení, upravil můj pohled na svět a ukázal mi způsob, jak být lepší osobou tím že poznám sám sebe.
Kde jsem dnes, a co mi to vše dává
Dnes se hýbu prakticky v průběhu celého dne – melu kávu, dřepím, škrábu brambory, dřepím, čekám na vlak, protahuju kotníky, jsem s dětma na hřišti, dělám s nimi lokomoce anebo škrábu se s nimi na stromy. Ano, druhotným přínosem je, že se mi zlepšil vztah k dětem. Jak? Dítě vás mnohem víc bere, když jste mu parťákem, když jste na jeho úrovni, když děláte všechny ty hlouposti, které jsou tak strašně vtipné. Někdy stačí pouze dřepnout, abych s nimi mluvil z očí do očí, jindy s nimi dělám kotouly a přeskakuju je u toho, nebo se s nimi houpu na houpačce, ale já na ní stojím a popřípadě ještě u toho žongluju. Je strašně krásné se vrátit zpět do dob, kdy nás všechny tyto věci naplňovaly, když nám stačilo vylézt na strom a ukrýt se v jeho koruně. Navíc děti dokáží vymyslet tolik zvláštních a poměrně náročných pohybových kreací, že jsem zjistil, že se učím od nich. Řeknu vám, nejtěžší tréning je, když trenér přinese na hřiště svou malou dcerku a zavelí „dnes předcvičuje tady malá“. Garantuji vám, že do 20 minut odpadnou i ti nej sportovci.
Zatím píši pouze samé pozitiva a žádná negativa. Když ono to negativa ani nemá. Zpočátku jsme se doma hádali, že jsem víc na hřišti než doma – ono, každá investice něco stojí. A tak jsem postupně změnil své priority. TV nemám a nikdy nebudu mít, k filmům se dostanu pouze z času na čas, to samé s videohrami. Místo seriálu si čtu knížky, nebo něco studuji, místo abych šel do hospody, vezmu rodinu na hřiště a blbnu s nimi. Jednou jsem si zřídil improvizovanou pracovnu bez židle s krabicí na NTB a byla to krásná zkušenost. Z prostorových důvodů jsem jí musel zrušit, ale vím přesně, jak bude vypadat moje pracovna, když se jednou přestěhujeme do většího. Ano, bylo to zpočátku nepohodlí, musel jsem často měnit polohy, ale když jsem viděl své děti, jak se v jednom kuse pohybují, něco dělají, mění polohy, tak mě to vlastně potěšilo. Ano, někdy to bolí, ale to se jenom ozývá mé staré pohodlné já.
Jednou jeden můj velice dobrý přítel řekl: „já pohyb vyhledávám“. A tehdy mi došlo, že prakticky to je to co dělám i já. Že když nejdu na hřiště, do lesa na stromy, neprojdu se po zábradlí, nepověsím se alespoň jednou denně, tak cítím, jak mě přemáhá mé staré já. To já, které rádo vysedávalo před filmy, z času na čas přečetlo nějakou tu knihu, nebo šlo do hospody a strávilo tam noc. Ne, toto já už nechci, nechci se stát otrokem svého gauče, televize, komerčních reklam a videoher. A věřte, někdy je ten vnitřní boj to nejhorší na světě. Znáte to, když se vám nic nechce, jenom ležet a koukat do blba, když se vymlouváme na škrábání v krku a bolest v hlavě jenom proto abychom nemuseli nic a nikde. A pak jenom hučíme na děti, ať ztichnou, protože nám se chce spinkat. Ne, toto vážně nechci!
Chci být vzorem pro své děti, chci být jejich nejlepší kamarád, chci svou rodinu brát na výlety a ukázat jim krásu Slovenské a České přírody, chci se ráno probouzet, aniž by mě něco bolelo, chci si umět poradit i z náročnými výzvami, jako např. triatlon, chci se naučit víc o svém těle, abych tak uměl poradit svým blízkým, když mají problém, chci jít druhým příkladem. A jsem strašně rád, že jsem potkal Jana Vořechovského a ten mě vtáhl do svého projektu, své myšlenky s názvem PlayReal, kde jsem se naučil vnímat sám sebe a to mi umožnilo se stát lepším člověkem.
Zatím píši pouze samé pozitiva a žádná negativa. Když ono to negativa ani nemá. Zpočátku jsme se doma hádali, že jsem víc na hřišti než doma – ono, každá investice něco stojí. A tak jsem postupně změnil své priority. TV nemám a nikdy nebudu mít, k filmům se dostanu pouze z času na čas, to samé s videohrami. Místo seriálu si čtu knížky, nebo něco studuji, místo abych šel do hospody, vezmu rodinu na hřiště a blbnu s nimi. Jednou jsem si zřídil improvizovanou pracovnu bez židle s krabicí na NTB a byla to krásná zkušenost. Z prostorových důvodů jsem jí musel zrušit, ale vím přesně, jak bude vypadat moje pracovna, když se jednou přestěhujeme do většího. Ano, bylo to zpočátku nepohodlí, musel jsem často měnit polohy, ale když jsem viděl své děti, jak se v jednom kuse pohybují, něco dělají, mění polohy, tak mě to vlastně potěšilo. Ano, někdy to bolí, ale to se jenom ozývá mé staré pohodlné já.
Jednou jeden můj velice dobrý přítel řekl: „já pohyb vyhledávám“. A tehdy mi došlo, že prakticky to je to co dělám i já. Že když nejdu na hřiště, do lesa na stromy, neprojdu se po zábradlí, nepověsím se alespoň jednou denně, tak cítím, jak mě přemáhá mé staré já. To já, které rádo vysedávalo před filmy, z času na čas přečetlo nějakou tu knihu, nebo šlo do hospody a strávilo tam noc. Ne, toto já už nechci, nechci se stát otrokem svého gauče, televize, komerčních reklam a videoher. A věřte, někdy je ten vnitřní boj to nejhorší na světě. Znáte to, když se vám nic nechce, jenom ležet a koukat do blba, když se vymlouváme na škrábání v krku a bolest v hlavě jenom proto abychom nemuseli nic a nikde. A pak jenom hučíme na děti, ať ztichnou, protože nám se chce spinkat. Ne, toto vážně nechci!
Chci být vzorem pro své děti, chci být jejich nejlepší kamarád, chci svou rodinu brát na výlety a ukázat jim krásu Slovenské a České přírody, chci se ráno probouzet, aniž by mě něco bolelo, chci si umět poradit i z náročnými výzvami, jako např. triatlon, chci se naučit víc o svém těle, abych tak uměl poradit svým blízkým, když mají problém, chci jít druhým příkladem. A jsem strašně rád, že jsem potkal Jana Vořechovského a ten mě vtáhl do svého projektu, své myšlenky s názvem PlayReal, kde jsem se naučil vnímat sám sebe a to mi umožnilo se stát lepším člověkem.
Co na závěr?
Včera, 6.8.2018, jsem udělal svůj první full muscle-up! A
rovnou 7x3J
Proč? Protože můžu!
No comments:
Post a Comment