Proč si hraju každé ráno s míčkem?

Někdo ráno vstane na 10 krát, někdo hned napoprvé, někdo nesnídá, někdo se bez snídaně nezaobejde. Někdo si u té snídaně čte, nebo jenom tak popíjí kávu a kouká ven oknem.

Já jsem člověk co má rád pořádnou snídani, ideálně s celou rodinou, aby tak den mohl začít v kruhu těch nejbližších. Také si rád udělám kávu nebo čaj, ale jednu věc dělám i pod stolem. Hraju si s míčkem. Proč? Jednou mi přítel ukázal, že je dobré si každé ráno promasírovat ty nejdůležitější akupunkturní body, trochu vzbudit nohu k životu. Tak jsem to zkusil a postupně si zavedl toto cvičení, tuto hru, do své denní rutiny. A jaký je efekt po několika týdnech?

Nebývá mi zima na nohy, nevím co je to bolest šlap, hned zrána jsem veselejší ale hlavně, zlepšila se mi koordinace obou nohou. Ono někdy vám ten míček prostě uklouzne a vy musíte pro něj aby jste mohli pokračovat. Po nějakém čase sem zjistil že to dělám aniž bych se koukal na míček. Prostě noha automaticky vystřelí směrem kam ufrnknul míček. Zatím to není žádný zázrak, ale je to zajímavý vedlejší efekt, který mě fakt baví.

Tak se nebojte hrát😊

Začátky pro otužování

Zde bych rád uvedl pár svých osobních postřehů, které jsem si za poslední roky na sobě vyzkoušel a našel jsi tak zlatou střední cestu směrem k otužování, resp. ke zlepšení své odolnosti vůči chladu.

Před samotní ranní sprchou je dobré do sebe dostat kyslík, spoustu kyslíku. Ideálně je se rozdýchávat pomocí Wim Hoff Metody. Ta ovšem je docela časově i koncentračně náročná. Já vstávám 5:30, takže nějaká ta koncentrace je tatam. Pokud vstanu později tak na mě naskáčou děti a to je to samé. Po nějaké době hledání a zkoušení jsem našel skvělou appku Prana Breath a na ráno používám cvičení „Energie“: 3s nádech, 12s výdrž, 6s výdech po dobu 7 minut. Je to ideální, stačí pouze poslouchat zvuk telefonu a držet se jednoduchého postupu. Do 7 minut je člověk krásně a plynule probuzen, navíc má v sobě spoustu kyslíku a je tedy připraven na ranní ledovku.

Co se týče ranních ledových sprch, s tím jsem se nikdy nepáral. Přešel jsem rovnou na studenou. Nejdříve 30s, pak po minutě, pak dvě atd. Po delší době se mi osvědčilo, že mi ráno stačí 3 minuty. Teď jsem ale našel supr přesýpací hodiny, které skončí za 3m40s a jsem s tím spokojen. Důležité je dýchání, alespoň ze začátku. Snažit se soustředit na jemný nádech a dlouhý výdech, vše plynule a pomalu. Pomalu! Sprchovat postupně od noh, přes tělo až tvář. Nesmí se zapomínat na vizualizaci. Někdo má plamínek, někdo krb, já mám žlutý balónek a ten nafukuji a vyfukuji. Pro zpestření zážitku, doporučuji 30s pauzu, například k namydlení se a pak ve sprše pokračovat. Druhá dávka studené vody je snad ještě větší zábava něž ta první.

Abych tělo zahřál, tak po osušení si dám několik minut vlnění. Všechny typy co znám. Nejenom, že si tím tak protáhnu páteř, ale rozproudím krev a zahřeju se.

Suma

Vše jsem rozdělil do tří fází:

1. Příprava: rozdýchat se. Osvědčená appka Prana Breath a cvičení „Energie“: 3s nádech, 12s výdrž, 6s výdech po dobu 7 minut.
2. Sprcha: ledová, 30-300s, dýchat pomalu, vizualizace
3. Zahřátí: vlny, alespoň 4 minuty

Po nějaké době se váš mozek přestane vzpírat, protože ví že na konec toho všeho je vám příjemně teplo.

Japonsko, October/říjen 2018

A je to tu. Opět, letos již po třetí, vyrážím do země vycházejícího slunka, kde se na vás lidé usmívají a nebrání se vám v čemkoli pomoct. Jedu tam sice pracovně, no atmosféra okolí mě vždy pohltí až do morku kostí. Jsem sice unaven, nejraději bych vzal někam svou rodinu a vyrazil šlapat do lesů a lézt na skály, ale i tak jsem schopen vstát, zabalit si a vyrazit.

Den první – cesta

Po ranní pohodičce s rodinkou a po docela náročném půl-dni v práci, který jsem strávil hlavně psaním emailů a pracovní přípravou na cestu, jsem s kolegou Honzou vyrazil na letiště. Inu ani tentokrát jsem si neodpustil předletové pivo, konec konců, je to tradice. Čekají nás 2 lety, 5 hodin do Kataru, a pak 10 hodin do Tokia.

 

Nastupujeme do letadla Katarských aerolinek a už z dálky vidím, že to nebude nic extra luxusního. Na druhé straně, pro mě je to celkem zlatá střední cesta poměru cena-výkon. Do sedadla se vecpu i s NTB, takže můžu pracovat a poslouchat knížku, dostaneme najíst a napít, mile se na nás usmívají a vím, že přijedeme včas. Takže 2 hodiny na přestup v Doze úplně stačí. Dokonce i jedno pivko jsme si dali. A navíc jsem se naučil, že když už pivo za 10 USD, tak se nejdříve zeptej. Kdo se nezeptá, pije Budwaizera z 3dl lahve.

Fascinující písmo a ptám se sám sebe: jsem v zóně 4 nebo 3?

Na Tokijské letiště Narita jsme přistáli na minutu přesně, chytli vlak a metrem se dostali až k hotelu. Ihned mě to dostalo, já mám tuhle krajinu prostě rád. Všude shon, ale umírněný, spousta lidí, ale ohleduplných, strašná vřava, ale tichá. Na každém kroku člověk, který ti rád pomůže, nasměřuje tě a ty s úsměvem jdeš tam, kam potřebuješ.

Ubytování ve známém hotelu Hotel The B Akasaka a v půl desáté večer už razíme do mě známých ulic noční Akasaky. Co hledáme? Low cost restauraci, kde si pochutnáme na místních specialitách. Tedy, pro Japonce běžné jídlo, pro nás specialita. Asi po hodině a půl trajdání (ne že bychom nenašli hned to, co jsme chtěli, ale proč se po 15 hodinovém letu neprotáhnout?) usedáme za stůl a dostáváme do ruky tablet. Ten je připojený na wifi, stačí si jenom naklikat a zadat Order. Za 5 minut už je jídlo na stole a já si vychutnávám mé oblíbené Sashimi.

Miluji si opékat přímo na stole jídlo

Jeden by řekl, že se jedná o zapadlou hospodu. A přitom je tu high-tech objednávací systém

Výběr levných, no neskutečně chutných Mactha čajů

Spokojeni, nacpáni až za roh, popíjíme ještě místní Asahi beer a jdeme spát.

 

Den druhý – neděle na dospávání a přípravu

Jelikož jsem měl jet-lag, tak jsem zalomil až někdy ve 2 ráno místního času. Vstal jsem v půl osmé a šel si vychutnat Japonskou snídani, ke které prostě patří polévka miso a miska rýže, různé salátky z mořských řas, rýžových nudlí a sójové omáčky. Neodolám a přidám vajíčka. Tentokrát jsem vyzrál na systém a kávu si dělám na pokoji. Přinesl jsem si sebou Air-press a ruční mlýnek od mé drahé polovičky a kávu praženou na Slovensku v zajímavé prodejně Zlaté zrnko v Ivanke při Dunaji. Směs s názvem Hamlet mě na chvíli vrací domů. Pak usedám za NTB a jdu pracovat. Poslední týdny byly v práci náročné a nebylo kdy se soustředit na prezentace.

Rychlý oběd ze sámošky (balené Sushi, sójová omáčka a jako zákusek sušené mango a tygří ořechy), relax u kávy a pokračujeme dále s prací.

Kolem šesté hodiny už začínám mít celkem dost a tak se jdu rozhýbat, zastojkovat a v 9 už sedíme ve vybrané restauraci, kde za 660 yenů dostáváme výtečnou večeři. Nemohu odolat a přiobjednávám si syrové vejce. Já ho prostě zbožňuji a tady vím, že se nemusím bát nějaké nákazy. Japonci jsou v tomto velice pečliví. Po návratu na pokoj usínám, protože spánek je důležitý a já si ho pro tentokrát vážně užijuJ

Den třetí – zasluž si svou výplatu

Po vydatné snídani (ano, opět rýže, miso polévka a uzený losos) vyrážíme na ambasádu. Rozhodli jsme se vyjít pěšky, jelikož je opravdu nádherně. Kráčíme rušnými ulicemi a potkáváme spoustu dětí jdoucích do školy, manažerů a manažerek jdoucí do práce. Někteří koukají do mobilů, jiní zas poslouchají muziku a hledí si svého. Trochu mě mrzí, že jsme nepotkali nikoho, kdo by se jen tak sám pro sebe usmíval. A tak to napravuji a usmívám se sám – chceš, aby se k tobě chovali ostatní hezky? Jdi jim příkladem. Rázem mám lepší náladu a tak když dorazíme 5 minut před devátou na ambasádu, jsem úplně v pohodě a klidný. Domluva je jasná a rychlá, přesně za hodinu končíme a zjišťujeme, že máme 6 hodin času.

Cestou na hotel usedáme na lavičku do nedalekého parku a já se rozhodnu, že tady si dnes udělám svou chvilku. Slunce prosvítá přes koruny stromů a hřeje při doteku s kůží. Na hlavami slyšet ptáky a kolem nás proudí maminky s kočárky, co sem přišly provětrat své ratolesti. Houfek po houfku sem chodí děti z okolních mateřských školek a běhají, skáčou, těší se z nádherného počasí. Jedno dítě se zastaví a zamává mi, já se usměju a mávání opětuji. Vzápětí mi mávají všechny děti a v tu chvíli jsem u svých dětí doma a objímám je, hladím je, přijímám jejich teplo a lásku. Je mi nádherně, protože vím, že ať jsem kdekoliv, jsem pořád s nimi a oni se mnou.

Arisugawanomiya Memorial Park, Tokyo

Vytáhnu NTB, dokončím rozdělanou prezentaci, připravím pár emailů a vyrážíme na oběd. Tam se přistihnu u dalšího snění. Snění nad úžasnou kari polévkou s tenkými hovězími plátky a jarní cibulkou, se salátkem a rýží jako přílohou. Celé je to jemně pálivé a připomíná mi to Indii smíchanou s Japonskou kulturou stolování. Úžasnou chuť doplňuje neskutečně přátelská atmosféra obsluhujícího personálu, který pokaždé když někdo vejde, slušně a nahlas pozdraví. Dokonce i kuchař někde z kuchyně vzadu. Toto přátelé, na Slovensku ani v Čechách nezažijete.

Ještě máme čas a tak se vracíme na hotel, kde si udělám kávu, dám si sprchu a jdu dokončit další prezentaci.

Druhé jednání dopadne výborně a tak spokojeni jdeme pomalu na hotel, kde se protáhnu, dodělám práci a jdeme na večeři. U ní opět není co dodat, snad jenom, že původně jsem měl chuť na nudle. Ale když vidím syrové vejce, tak nemohu odolat.

 Den čtvrtý – nervozita už od rána

Nemohu si pomoct, ale již od rána jsem ve zlé náladě. Možná je to tím, že jsem se každou hodinu budil. Sice jenom na pár sekund, ale budil. Jsem si ale čím dál tím jist, že je to způsobeno neúplnou přípravou na jednání s důležitým zákazníkem. Štve mě, že jsem si za poslední týdny nenašel 2 hodiny času, abych vše probral s kolegy v práci. Celou negativní atmosféru umocní nekoneční dav lidí, kteří jdou do práce. Tisíce a tisíce lidí, kteří v tu samou ranní hodinu mezi půl sedmou a půl osmou jdou do práce. Uff, toto bych nedal, kdybych to měl mít každý den. Je to tu jako ve včelím úlu. Všichni mlčky kráčejí stejným směrem, někteří se sluchátky v uších, někteří koukají od mobilu („prásk“…to jenom můj kolega ponořený do emailů ve svém mobilu srazil nějakou starší paní), ale nikdo se tady neusmíváL je to depresivní.

Nakonec to nějak rozdýchám a cestou chytnu dobrou náladu. Vždyť konec konců jde se mnou vedoucí oddělení, pod kterého projekt spadá. Bohužel, na jednání se ukáže, že je ještě v menším obraze než já sám. Naštěstí mé letité zkušenosti komunikace s lidmi mi pomohou z průšvihu nějak vyklouznout. Sám vím, že jenom oddálí problém, ten ale záhy řeším. To je ale za nějakou cenu a tak nějak přestávám vnímat okolí a jenom pracuji.

Tehdy zjišťuji, že můj kolega má ne příliš vyvinutý smysl pro orientaci a tak zapínám své podvědomí a vedu nás ulicemi Tokia, jako kdybych se tady narodil. Toto mě moc baví. Stačí mi někde se projít jednou nebo dvakrát a pak už to tam znám jako své boty (počkat, já boty nenosím. Huh, budu muset najít jiné pořekadlo).

Hotel a přesun na další jednání. Trčíme v nějaké budově ve 4 patře, jsou tady 3 malé zasedačky a my se ptáme „co tady děláme“? Z nenadání vchází můj známý profesor a se širokým úsměvem a 3 studenty kráčí vstříc hezkému jednání. Když skončíme, mám skvělou náladu… sice jsme nic nedomluvili, ale znám pana profesora. Má spoustu velikých myšlenek a ví, že my máme to, co on potřebuje, přesně tak jako já vím, že on umí sehnat finance.

Přesun na hotel, zpátky do metra a na vlak směr Mito. Malé městečko mezi Tokiem a Tokai-Mura, v prefektuře Ibaraki. Bohužel, nevnímám okolí, je večer 10 hodin a já makám na prezentacích na další dny.

Je půlnoc a já poslouchám knížku a usínám s myšlenkou, že nakonec to nebyl tak špatný den (kromě toho že jsem si smazal a pak znovu dělal 2 prezentace a 2 dlouhé emaily, ztratil gumovou výplň na sluchátko do uší a pocákal si košili). Myslím na svou rodinu, své přátele a usínám.

 

Den pátý – Japonská pracovní kultura

Dnes máme volnější vstávání, vstávám v 8 a po klasické ledové sprše a protažení, vyrážím na úžasnou Japonskou snídani. Baví mě si vše nakládat do malých mističek, propojit ty desítky různých chutí a nakonec to vše zalít polévkou miso a ukončit skvělým zeleným čajem. Doposlouchám knihu, připravím si prezentace a další potřebné věci na jednání a jdu se protáhnout do stojky. Mám z ní skvělý pocit, opět se v ní začínám cítit jako doma, a tedy konečně se můžu soustředit na ty malinkaté detaily, jako jsou kyčle, ramena, stažená žebra. Hned po cvičení razím na jednání.

Přesouváme se s Mito na Tokai-Mura a hned je tady vidět rozdíl v krajině ale i chování lidí. Víc se tady usmívají, všude je víc zeleně, v pozadí je cítit ta prastará kultura krajiny vycházejícího slunce. Na nástupišti nás vítá náš Japonský kolega a hned nás bere na Sashimi a já si opět vychutnávám ty skvělé chutě. Je neuvěřitelné, jak si kuchař dokáže vyhrát s uložením všeho na talíř, aby se jeho zákazník nenajedl pouze břichem ale i očima. K tomu je zde volně dostupný ledový i horký zelený čaj Sencha, který funguje snad lépe než káva.

U oběda hned přejdeme na pracovní věci a já jsem mile překvapen připraveností našich protějšků, co vše si o nás stihli načíst a nastudovat. Následuje přesun do jednací místnosti a po 3 hodinách docházím k závěru, že jsem z pracovního hlediska udělal dobře. Vážili jsme takovou dálku, abychom si vlastně potvrdili to, co se dalo udělat i přes emaily? Ano, vážili, protože sklízíme nekonečná poděkování naší snahy, jak je vidět, že si jich jako našich zákazníků vážíme, že nejsme jako ostatní a pouze neplníme to, co chtějí, ale snažíme se pochopit jejich situaci a nabídnout to, co potřebují. Na oplátku nás zvou na večeři do klasické Japonské restaurace.

Cestou na večeři se stavujeme ještě v nedalekém chrámu, který postavili před 360 lety, aby ho pak za 2 světové války mohli zbombardovat a hned po ní opět zrekonstruovat. Konec konců, leží tady již 300 let dva generálové, kteří toho pro místní obyvatele spoustu znamenali. U vchodu do restaurace se zouváme a přesunujeme do mini místnůstky s nízkým stolem. Ano, sedíme na zemi a já děkuji PlayReal drilům. Jak nejsme naučeni sezení na zemi, tak po 20 minutách nás tlačí kolena, zadek, tahají kyčle, bolí kotníky. Tedy nás ne, pouze mého kolegu, já si to užívám. Baví mě chvíli sedět ve čtvrté pozici, pak zas v tureckém sedu, indiánském sedu, a občas se sednu i do dřepu. Paní co se o nás stará nám nosí všelijaké dobroty, od salátků politých jogurtovo-hořčičným dresinkem, přes sashimi až po smažené kuřecí stehýnka. To vše zaléváme místním Kirin pivem a jako tečka jemné saké.

Den šestý – chybí mi rodina

Již od rána co jsem se vzbudil, pociťuji silné nutkání se sbalit a okamžitě vyrazit domů a potulit si mé miláčky. Kéž bych se dal na výzkum fúzních aplikací a veškerý budget na ITER využil na vývoj teleportačního zařízení. Prostě bych jenom stisknul knoflík a prošel dveřmi, přitulil se k mé drahé polovičce, pohladil své dítky a nasál jejich vůni, přítomnost a lásku. Teď určitě všichni sladce spí, v Kralupech jsou dvě ráno, je klid.

Pár hodin příprava a vyrážíme na jednání. Dnes to bylo velice náročné. Žádné úsměvy, žádné vtípky, prostě tvrdý business. Mám z toho husí kůži, zvlášť z toho co vše po nás chtějí a kolik práce to bude. Na straně druhé, bez práce nejsou koláče, a pokud je zde šance, tak se jí rád chopím. Vracíme se v 6 večer úplně zničení a tak mířím do restaurace něco sníst a dát si něco k pití.

Cestou na hotel neodolám a tahám kolegu do nejbližšího hráčského doupěte. Najdete zde od jeřábových her (vytáhni si svou hračku pomocí jeřábu), přes taneční, hudební, střílecí, bojové až po finančně náročné karetní hry. Je to nářez, nedá se to popsat, toto prostě musíte zažít. Kolega zprvu jenom kouká a nechápe kde se to objevil, pak mu ale padne brada a fotí co to jde. Lákám ho na jednu střílečku, ale on toto nemusí a já do toho bez parťáka nejdu. Navíc, než se do toho dostanete tak máte pár tisíc jenu v tahu. A tak po půlhodině brouzdání jdeme na hotel, dáme pivko a panáka na spaní a odcházím do říše snů.

Když je jeden automat málo

 

Den sedmý – move your ass

Již od rána je to „hoňka“ – budík v 5, sprcha, pohyb, balení, rychlá snídaně. Vlak, metro, hledání místa jednání. Jednání, přesun metrem, chvilka na oběd. Zde se musím zastavit a napsat pár vět. Vět o paní číšníci, která hned jak vejdeme, na nás mává a usmívá se a hledá pro nás místo v již tak celkem dost přeplněné restauraci. Paní bych dal první-poslední za ten přístup. Neustále kolem všech lítá s úsměvem, nabízí, přináší, odnáší, pak vítá nové zákazníky, pak se opět vrací, aby nám přinesla co jsme si objednali, s úsměvem nám popřeje dobrou chuť a zas odchází potěšit jiné zákazníky. Kolega potřebuje natáhnout nohy a tak trochu zpod stolu vyčuhuje. Paní okamžitě vyráží řešit tuto neobvyklou situaci, přisouvá k nám vedlejší stůl, abychom si jako velicí Evropané mohli udělat více prostoru. Říkáme, že to není potřeba, ale ona trvá na svém.  Co zmůžeme, tomu úsměvu se prostě nedá odolat. Trochu mě mrzí, že jsem se s ní nevyfotil, no vzpomínka mi zůstane na vždy.

Vyrážíme na jednání. Bohužel jsme už oba dost po celém týdnu zničeni, no nedáváme to znát. Po hodině a půl se rozloučíme, převlečeme se na toaletě do turisticky pohodlného oblečení a vyrážíme směr Shinkanzen. Ano, ten pověstný vlak co vás dovede přes půl Japonska za pár hodin. Užíváme si každého momentu od nástupu, přes zrychlování, kompletní jízdu, v průběhu které kolem chodí průvodčí, který pouze pohledem kontroluje, jestli máme vše, co potřebujeme a který se pokaždé při průchodu do jiného vozu otočí, usměje a hluboce se pokloní.

3 hodiny utečou jako voda a my se přesouváme druhým vlakem přes půl Osaky, pak metro a konečně hotel. Říkám si, „dám si sprchu, toaletu a vyrazím na pivo“. Po příchodu na pokoj ale padám smíchem, no posuďte sami.

Osaka, Hotel Zipang, pokoj č.919

Mé srdce PlayRealáka plesá radostí, konečně spánek na tatamech, sezení za ntb ve dřepu nebo 4 pozici a … no jo, nedá se tu ani pověsit ani stojkovat (nízký strop).

Den osmý – Osaka Aquarium

Konečně spánek, ten zasloužený, nikým nerušený tvrdý spánek. 9 hodin. Aaaa fakt jsem ho potřeboval. Něco se mi i zdálo, nepamatuju si ale co. V každém případě jsem se vzbudil s úsměvem na tváři, takže to musel být hezký sen J. Rozcvičím plíce i oči, usednu do dřepu a studuji mapu, kam dnes vyrazíme. Je sobota a já nechci o práci ani slyšet! Rozhoduji se mezi Osaka palace a Osaka aquarium. Rozhodnu se, že stihneme oba. Jenomže, vzbudit zničeného kolegu, zvyklého v sobotu si schrupnout je úkol náročný a z hotelu vyrážíme až po dvanácté na oběd. Už vím, že stihneme pouze jedno – Akvárium!

A nejsme ani trochu zklamáni. Již z výstupu metra nás vítá obrovské kolo, které si říká o to, abychom si na něj sedli a užili si Osaku z výšky. Fouká silný vítr a pořádně to s námi houpe, ale i přes to je to nádherný, no zároveň příšerný pohled. Obrovské město plné mrakodrapů a úzkých uliček, malých hřišťátek i velikých stadionů a monumentální přístav. Koneckonců, Osaka je obchodní město již po stovky let a tak je tu možno zahlédnout lodě o velikosti malinkých rybářských člunů až po obrovské tankery. Je zde vidět, že technika lidem hodně pomáhá zdolávat přesuny tisíce tun věcí denně a tím zlepšovat kvalitu jejich života. Ale na úkor krásy přírody. Ano, lidé se tady snaží zasadit nějaký ten strom, zkrášlit uličku nějakým keřem, ale stejně tady široko daleko není hustý les, nebo alespoň park plný stromů. Rozhodně ho z té výšky nevidíte a to je… smutné.

Osaka, 10/2018

15 minut na kole uběhne jako voda a my vyrážíme přes davy lidí do místního akvária. Zde nás ohromí již první atrakce, vodní tunel, kde vám nad hlavami pluje spoustu ryb, velkých, malých, středních, hezkých, a ještě hezčích. Mohl bych zde vytáhnout oficiální informace o množství druhů, nebo rozloze akvária, ale já si chci zapsat a navždy zapamatovat tu chvilku kdy si usednu u největšího akvária, kde plují dva obrovští žraloci velrybí a spoustu dalších menších žraloků a mant. Je tady božský klid. Koukám do té hloubky a připadám si, jako kdybych byl uvnitř, plaval mezi všemi těmi dravci, užíval si stav beztíže a to ticho. Nevnímám dav lidí, kašlu na potápěče, čistící dno, nestarám se o krmení, pluju si vodou a jsem vyrovnaný.

Osaka akvárium, 10/2018

 

Den devátý – bez kultury to nejde

Když jste v Japonsku a nenavštívíte ani jeden park, nebo chrám, to jako kdybyste ani nežili. Je to věc, kterou jsem absolvoval poprvé před 15 lety v Nagoyi a uvědomil si, že navštívit hrad na Slovensku nebo v Čechách, je úplně o něčem jiném. V Japonsku je totiž všude uklizeno, lidé se chovají klidně, neřvou po sobě, užívají si ten kousíček přírody uprostřed města. Panuje zde ticho a klid, spokojenost a láska. Na lavičkách sedí páry, které jistě prožily už spoustu let. U nohou jim běhají vnoučata, které s nadšením fotografují jejich rodiče. O kousek dál sedí v křoví další pár, který trpělivě sedí u svých fotoaparátů, a čekají na vhodnou příležitost vyfotit si nějakého toho ptáčka.

Keitakuen Garden, Osaka, 10/2018

Naší další zastávkou je chrám Shitennoji, který je složen s několika budovami určeným k modlení, nebo k uchování památek pozůstalých mnichů nebo jiných svatých. Jsem ohromen, z každé strany cítit pokoru a klid, lidé se potichu přesouvají z místa na místo, nebo stojí u modlících se mnichů, modlí se s nimi a nechávají si tak požehnat. Úplně mě to vtáhne a já házím mince pod modlitebnu (speciální dřevěná kasička), spínám ruce a pronesu krátkou modlitbu, kde požádám o zdraví svých blízkých. Protože záleží jenom na nich. Nezapomenu i na sebe, kupuji vonnou tyčinku, kterou zapálím, sfouknu a usadím do speciální nádoby. Nakloním se a rukama směřuji dým na sebe – hlava, abych se nezbláznil z toho unáhleného světa a plíce, aby mé astma nezapomnělo, že o něm vím a hodlám mu nakopávat zadek i další léta.

Po krátkém obědě přicházíme do zahrad Osackého paláce, monumentální stavbě tyčící se nad celou Osakou. Tedy do doby než lidé objevili kouzlo mrakodrapů. Spousta zahrad, bočních domečků na modlení, historických řad s popisy co se kdy událo, ale zejména spousta turistů. A tak se uspokojujeme pouze pohledem z venku a znavení šlapáním usedáme na kamennou zeď a rozjímáme. Hlavu mám čistou, klidnou a cítím se skvěle. Rád bych si to zde prohlédl o samotě, bez lidí kolem, pouze za zvuku ptáků.

Osaka castle, 10/2018

Zlatá tečka na závěr: cestou k hotelu, po 11km v nohách se stavíme na pravou Japonskou masáž. Po půl hodině mám nohy jako z bavlnky a tak vesele se můžeme přesunout Shinkanzenem do Kobe a na hotel. Bohužel do půlnoci makám na prezentacích a tak usínám ani nevím jak.

Den desátý – bez práce nejsou koláče

Budík v 6:00, rozcvička, snídaně, pozdravy domů a práce. Dnes máme několikahodinové jednání a je potřeba se na něj připravit. A ani nevím jak, sedíme v Shinkanzenu do Tokia a pak ve vlaku do Mito. Ten má bohužel zpoždění, je pondělí a někdo si to hodil pod vlak. Smutná situace, leč reálná. A tak vlak pokračuje pomalou rychlostí, aby neomezoval ostatní vlaky. Je 23:00 a my jsme konečně dorazili na hotel. Kouknu na emaily, napíšu domů a …

Den jedenáctý –

…a je ráno. Sprcha, rozcvička, stojka, čaj, káva, coldrex na bolavý krk, emaily a razíme na konferenci. Končíme někdy kolem sedmé a rovnou razíme na vlak směr Tokio. Rychlá večeře, emaily, coldrex, spánek.

Den dvanáctý – už ať jsme doma

5 hodin spánku dá zabrat a tak je to opět: sprcha, rozcvička, čaj, káva, coldrex a přesun na jednání. Konečně úspěch! 2 roky vyjednávání, lobování a najednou bum a je to tady. Mám radost, snažím se neskákat, konec konců ještě mě čeká spoustu práce. Po jednání utíkáme na ambasádu ČR v Tokiu, kde zítra vypukne veliký seminář, do jehož organizace jsem dal spoustu energie a také nadějí. Po posledních přípravách se přesouváme na hotel a já si kupuji pivko, u kterého dodělávám poslední prezentaci. Snad to zítra přežiju, nějak mi odchází hlas.

Den třináctý – grande finále

Dalších 5 hodin spánku mě moc neposílilo, vstávám zničen, unaven, no v dobré náladě. Udělal jsem vše, co jsem mohl, teď je to na osudu. Vůbec nevnímám okolí, přírodu, jsem plně koncentrován a odhodlán splnit započatou práci a vše dotáhnout do konce. Cítím, že mě to ničí, že jsem přepracován, že bych měl zvolnit, ale já nesnáším odjíždět od rozdělané práce. Musím to dokončit.

Po rychlé, leč vydatné, snídani se přesouváme na ambasádu, abychom dodělali poslední přípravy. Nastal čas. Otevírám konferenci a představuji své kolegy. Jsem nervózní, no každým slovem je o lepší a lepší, hlídám čas, každé přetažení slušně utnu, a když chybí čas, tak ho vyplňuji věcnými poznámkami, abychom jeli přesně dle programu semináře. Tak to totiž v Japonsku chodí. Japonci mají rádi vše nalinkováno a vše dle stanoveného harmonogramu. Pokud je něco mimo, jsou nesví. To se ale nestane, ne na mém semináři. A tak po otevření části „networking“ mě zastavují různí lidé a projevují vděčnost za pozvání, a pochvalují si každý bod semináře.

Mám radost, klaplo to! Stálo to ale za to?

V průběhu semináře jsem úplně přišel o hlas. Při transportu na letiště cítím, jak mi v žilách ubývá sil, jak ze mě odchází veškerá energie. Jsem přepracován. V letadle naleju do sebe 2 panáky levné whiskey a usínám tvrdým, leč krátkým spánkem.

Den čtrnáctý – opět mezi svýma

Být přepracovaný má své výhody: dokončíte veškerou práci, takže si sebou domů nic nenesete. Má to ale i své obrovské nevýhody: nikdy nevíte kdy skončit a tak si prakticky domů nesete sebou všechno! Já mám ale obrovské štěstí. Vzal jsem si za ženu tu nejlepší holku na světě, které mi porodila 3 nejúžasnější děti. Hezky se o mě postarají a uloží mě k tvrdému spánku. Celý víkend se dostávám z té nekonečné únavy. Neumím mluvit, hlas mi pořád nefunguje, a tak se nemohu podělit o zážitky z mé cesty.

O dva dny později: je neděle, cítím se mnohem lépe. Rozděluji fotky a hezké vzpomínky se vracejí.

Jak mi PlayReal změnil život

Už dávno jsem se chystal napsat pár řádků na téma PlayReal, neboli všeobecného rozvoje pohybu, a jeho efekt na mojí maličkost, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Proč? Nuž, je dost těžké popsat úplně vše, každičký detail, jak to vše začalo, čím vším jsem si musel projít, co to vlastně je ten PlayReal, kdo je to Jan Vořechovský a jak jeho pohled na život ovlivnil ten můj. Ono to totiž není o Honzovi nebo PlayReal, to jsou jenom nástroje, stejně jako je Ido Portal, Pohyb je Život, Moderný Pračlovek. Nástroje, které vám ukáží jak se hýbat, vysvětlí proč se hýbat, ale hlavně vás naučí vystoupit si ze své pohodlné zóny a stát se tím (pro jiné) magorem co furt dřepí/visí/stojkuje/hýbe se. Tak proč to píši právě teď a neodložím to na jindy? Možná proto, že konečně jsem pochopil, co chci, resp. co určitě nechci ve svém životě. 

Kdo jsem

Jsem milovník své rodiny, dobrých lidí, muziky a jídla. Mám rád dobrodružství v jakékoliv formě a mám několik životních motto, no za to nejzákladnější považuji „žijeme jenom jednou“. Nikdy jsem se nepovažoval za sportovce, u ničeho jsem nevydržel dlouho. Jako malý chlapec jsem chtěl být potápěčem, nořit se do neprobádaných hlubin oceánů, daleko pryč od veškerého hluku lidí a aut, být odkázán jenom na sebe a své schopnosti, mít něco jenom a jenom pro sebe. Tento sen jsem si nikdy nesplnil a vlastně ani nevím proč. A tak jsem byl neustále ponořen ve vodě, snažil se zadržet dech „co to dá“, překonávat sám sebe. Život mě ale zavedl jinam, chvíli jsem dělal judo, pak basket, občas nějaké to kopnutí do míče. Můj otec mě přivedl ke gymnastice a já jsem mu za to navždy vděčný. Krásy atletiky jsem nikdy neobjevil, zato udělat přemet na kruzích nebo bradlech bylo něco tak vznešeného. A tak jsem bušil sílu spolu s tátou v podomácku udělaném fitku a tak nějak mě to drželo až do doby, kdy mě začaly zajímat holky. Ano, ženy nám chlapům umí změnit život a proto jsem se dal na taneční a vydrželo mi to celých 7 nádherných let. Proč nejde skloubit posilování a tanec? Protože na tanec potřebujete mobilitu, kterou vám činky hodně zbrzdí (možná má někdo jiný názor, já mluvím o svých zkušenostech). Příprava na závěrečné zkoušky na PhD studiu mi však neumožňovala (mě a mé taneční partnerce) věnovat dostatek času tanci a tak skončila i tato éra. Nemluvě o tom, že pokud se chce člověk vážně někam posunout, musí tomu obětovat spoooustu času. Ale to je tak tomu ve všem. Jenže já byl mladý kluk, co chtěl mít všechno hned teď.

Jak to vše začalo

Nutno říct, že po škole jsem se na několik let hodně vzdálil veškerým pohybovým aktivitám. Pak jsem ale potkal pár dobrých lidí, kteří mě vzali na lezeckou stěnu a já tomu propadl tak strašně moc, že mi lezení bylo vším. Byl to totiž jediný sport, u kterého jsem mohl konečně vypnout mozek. Vážně, zkuste si to – když běháte, tak i přes muziku v uších pořád na něco myslíte, nebo když zvedáte činky tak vám běhá hlavou vše možné, když jdete s kámoši na basket, opět kecáte o práci. Ale když si vystoupáte 2 metry a víš, tak vás pohltí strach z výšek a myslíte jenom a pouze na to jak nespadnout. Po čase to zvládáte lépe a lépe až pak zjistíte, že když tu energii přemístíte z činnosti „bojím se spadnout“ na „další krok udělám doprava s vytočenou pánví“, tak to začne být úplně o něčem jiném. Abych nabral sílu, vrátil jsem se opět do tělocvičny a oprášil staré známé série (táto, děkuji), ale postupem času jsem začal mít omezení – kotníky, kolena a kyčle. Stále víc a víc jsem si kladl stejné otázky „jak tu nohu zvednout tak vysoko, proč tam chytám křeč, …“. Čím víc jsem zkoušel a hledal, tím víc jsem zjišťoval, že potřebuji pomoc.
V té době, moje úžasná a vždycky energetická manželka chodila na Tiger Jiu Jitsu a po večerech mi vyprávěla o nějakém trenérovi Honzovi, co je nutí lozit po čtyřech a viset a co já vím co ještě. No a tento Honza je ještě prý student ale sám už koučuje ostatní. Tak jsem se mu ozval a šli jsme na hřiště.  Kdybych to měl shrnout do pár bodů, tak celá hodina proběhla asi takhle (prosím ber to s nadsázkou).

• Ahoj, co od toho očekáváš?
• Já často lezu po stěnách a potřebuji postavit tréning na posílení zad a zlepšení mobility kotníků a kyčlí.
• Dobře. Udělej dřep…ne, dřep…aha, tak vyskoč na hrazdu a ukaž mi přítah….hmmm…kolik jich uděláš?....hmmm…ukaž mi dip…dip je toto (ukazuje, neboli předvádí se)...(udělám)…a ještě udělej toto a tamto. Hmmm. Dobrý, to je vše.
• To je vše?
• Ano, sejdeme se tady za 2 týdny a dám ti tréninkový plán. Čau.

Co bylo dál

Pak jsem toho chlapce proklínal každou chvilku. Jak má člověk ksakru vydržet v dřepu víc než 30 vteřin? 30-ti denní výzva ve dřepu, to si dělá p...l! Proč se musím minutu v kuse plichtit po 4 se zvednutými koleny a navíc s rovnými zády? Au, křeč! Vždyť to sakra bolí! Proč nedělám přítahy ale nějaké blbé lopatkové kliky, ze kterých navíc bolí úplně vše! Proč mě bolí břišáky? Au, další křeč! Co to je za hlášku „ideálně trénuj 6 dní v týdnu“, vždyť já pak nemám kdy chodit na pivo.
Ano, bolelo to a víte proč? Protože jsem měl do té doby jiné priority – kytara, kámoši, lezení, filmy, PC hry, spoustu práce a samozřejmě rodinu. Měl jsem pohodlný život, který se mi ale začal rozpadat díky psychickému vypětí v práci. Vždy jsem si myslel, že když máš spoustu stresů tak je prostě musíš buď opít, anebo rozbít fyzickou námahou. A tak jsem do všech těch cviků šel hodně naplno a někdy až na hranici svých možností. Zajímavé na tom všem ale bylo, že už za pár týdnů jsem viděl na sobě posun! Lezlo se mi jako nikdy předtím, pořád nové a nové výzvy jsem zvládal úplně v pohodě, najednou jsem strávil 4 hodiny na stěně a nic mě nebolelo. A největší bonus? Po hodině tréninku co mi naplánoval trenér, jsem se cítil absolutně báječně, fyzicky i psychicky. Jednou mě manželka přistihla, jak dělám stojku na hlavě a ptá se „ty umíš stojku na hlavě“? Já říkám, že „ne, prostě jsem dělal frog stand, nudil se v něm, dal hlavu dolu, zapřel se rukama, zatlačil břichem, zvedl zadek a nohy a byl jsem ve stojce“. Nikdy předtím jsem stojku na hlavě nedělal. 
Dodneška mám odložené všechny tréninkové plány, co mi Honza dal, dodneška si vedu tréninkový deník a dodneška se vracím k některým základům. Proč? Protože někdy je lepší se vrátit na začátek, abyste mohli pokračovat dále.

PlayReal

Jednoho dne Honza přišel s tím, že otevírá lekce PlayReal a že když chci tak mě tam rád uvidí. Nebylo proč váhat a tak jsem do toho vlít, dá se říct po hlavě. A to hned z několika důvodů. Tím prvním byly pozitivní zkušenosti z předchozích drilů a také mě docela začínala fascinovat ideologie Ido Portala a jeho přístup k všeobecnému hýbání se. V neposlední řadě jsem potřeboval něco, co mi pomůže odlehčit od nekonečných stresů z práce – v té době jsem byl celkem vyhořelý a chybělo fakt málo, abych začal brát nějaké prášky.
Hodiny začaly celkem pozvolna, a prakticky ať jsem byl v jakékoliv náladě, do 10 minut jsem byl pohlcen vším kolem sebe. Atmosférou, kterou vytvořil Honza, lidmi kteří tak jako já zkoušeli různé, v té době pro nás nemožné lokomoce a dokonce samotnými cviky. Úplně jsem se zamiloval do myšlenkových hádanek jak některé cviky vyřešit, jak si to sám sobě udělat zajímavějším. Po dlouhé době jsem mohl uplatnit své návyky z taneční a učení se jednoduchých sestav v různých pořadích, nemyslet na to co bude následovat, ale soustředit se na maličkosti, až nakonec z toho vzniklo něco, co mě prostě baví.
Také domácí úkoly jsem poctivě plnil a musím říct, že zde jsem neznal kompromisu. Ráno nebo večer, přes den nebo přes noc, každý den jsem si našel čas, abych si prošel vše, co jsem si naplánoval. A neslo to své ovoce. Stával jsem se silnějším, ohebnějším, veselejším, psychicky vyrovnanějším. Postupně jsem se naučil si tréningy upravovat sám, dle toho co jsem potřeboval posílit, na co se zaměřit. Co mě ale zaujalo nejvíce, že jsem se naučil stanovovat si cíle. Udělat správný dřep, být ve dřepu jako v pohodlné pozici, frog stand přes 3 minuty, horse stance přes 3 minuty, vis přes 3 minuty, stojka, atd.
Na trénincích jsem potkal a pořád potkávám širokou paletu lidí, od siláků místních Gladiátorů, přes bojovníky Tiger Jiu Jitsu, veselé jogínky nebo Zumba učitelky, přes tanečnice, plavce, lezce, pracující matky, lidi podstatně staršího věku. Každý z nich na jiné úrovni, každý s jinými cíli, s jiným přístupem, jinou fyzickou kapacitou a rozsahem. Nejdříve jsem byl fascinován tím, jak Honza uměl pracovat prakticky s každým. Pak jsem si ale všiml, že on má vlastně na každého ten samý metr a jenom nás směřuje. Jenom ukáže, vysvětlí, několikrát zopakuje, popřípadě doporučí, a vše ostatní nechává na nás. A možná právě to je to, co mě na tom baví úplně nejvíc! Jsem sám sebe pánem, já sám si stanovím cíl, já sám si řeknu, kudy půjdu a PlayReal použiju pouze jako nástroj k tomu dosáhnout svoje cíle. Splnit si své sny.
Jednou z mnoha věci, kterou mi PlayReal dal, je také přístup k životu. Změna návyků je dobrá, na začátku se nám nechce, pak ale zjistíme, že neznáme nudu a náš život je plnější. Naučil mě, že vystoupit ze své komfortní zóny není nic složitého a je to pouze v mé hlavě. Pouze náš mozek nás brzdí a pohání navzájem. Ale člověk má hlavně vůli a právě tu můžeme použít na odstranění bariér a udělání prvních odvážných krůčků. Nikdy jsem si neuměl představit, že jednoho dne se pokaždé co ráno vstanu, vysprchuji v ledové vodě, nebo že si na zastávce dřepnu, budu si hrát s tenisákem, věšet se na vše co mě udrží.

Zranění

Spousta lidí tvrdí, že sportem k trvalé invaliditě. Invalidem se ale může stát i člověk co sedí u televize a kouká na fotbal a rovněž i vrcholový sportovec. Takže zranění? Ano. Byla, jsou a budou. Já jich měl za poslední roky několik – utržená šlacha na pravém prsteníčku (lezení), extrémní bolesti pravého trapézu (nadměrné bušení síly), zlomená krční ploténka a nalomený krční obratel (salto vzad). A víte co je na tom to nejzajímavější? Doba léčby! Když u prvního zranění vám řeknou, že na stěnu se dostanete až za rok, já tam byl za 3 měsíce a do půl roku už jsem lezl tu samou obtížnost. U zlomeného vazu jsem do 1 měsíce od operace stál opět ve stojce! Proč? Jak? Mám výjimečné regenerační schopnosti? To těžko, celý život mám imunitu napadrť.
Už jsem psal, že jsem díky pohybové komunitě změnil přístup k životu. Naučil jsem se poznat sám sebe. Zjistil jsem, že k regeneraci potřebuju fakt málo – dobrou náladu a kyslík.
To první vás žene vpřed, nabíjí na těle i duchu, ale je potřeba opatrnosti. Takže? Nezastavit se a pokračovat v tom co vás baví dál. Pohyb, ale na nižší výkonnostní úrovni, nebo jiný druh pohybu. Hledat optimální způsob jak udělat ten samý cvik, ale nezranit se ještě víc. Lidské tělo je tomu přizpůsobeno a někdy příčina bolesti v jednom místě je na místě úplně jiném, musíš to místo ale najít sám. Já jsem na sobě zjistil, že většina problémů/nepohodlí vlastního těla se dá vyřešit visem, nebo dřepem.
Kyslík. Kyslík je k regeneraci hrozně prospěšný, buňky se tak můžou lépe regenerovat, ale také zbavovat se nepotřebných látek. Nemluvě o tom, že pokud máte v sobě spoustu kyslíku tak se cítíte mnohem lépe, vitálněji a tak nějak šťastněji. Takže? Když tě někde bolí, dostaň tam kyslík. Ale jak? Inu, nejdříve do těla ústy nebo nosem, takže je celkem přínosné naučit se různé techniky dýchání, a pak krví dostat kyslík do postižené oblasti. Ale jak? Pohybem, ale o tom jsem už psal. 
To vše mě naučil PlayReal? Ne! PlayReal mě nasměroval, ukázal mi nástroje, změnil mi myšlení, upravil můj pohled na svět a ukázal mi způsob, jak být lepší osobou tím že poznám sám sebe.

Kde jsem dnes, a co mi to vše dává

Dnes se hýbu prakticky v průběhu celého dne – melu kávu, dřepím, škrábu brambory, dřepím, čekám na vlak, protahuju kotníky, jsem s dětma na hřišti, dělám s nimi lokomoce anebo škrábu se s nimi na stromy. Ano, druhotným přínosem je, že se mi zlepšil vztah k dětem. Jak? Dítě vás mnohem víc bere, když jste mu parťákem, když jste na jeho úrovni, když děláte všechny ty hlouposti, které jsou tak strašně vtipné. Někdy stačí pouze dřepnout, abych s nimi mluvil z očí do očí, jindy s nimi dělám kotouly a přeskakuju je u toho, nebo se s nimi houpu na houpačce, ale já na ní stojím a popřípadě ještě u toho žongluju. Je strašně krásné se vrátit zpět do dob, kdy nás všechny tyto věci naplňovaly, když nám stačilo vylézt na strom a ukrýt se v jeho koruně. Navíc děti dokáží vymyslet tolik zvláštních a poměrně náročných pohybových kreací, že jsem zjistil, že se učím od nich. Řeknu vám, nejtěžší tréning je, když trenér přinese na hřiště svou malou dcerku a zavelí „dnes předcvičuje tady malá“. Garantuji vám, že do 20 minut odpadnou i ti nej sportovci.
Zatím píši pouze samé pozitiva a žádná negativa. Když ono to negativa ani nemá. Zpočátku jsme se doma hádali, že jsem víc na hřišti než doma – ono, každá investice něco stojí. A tak jsem postupně změnil své priority. TV nemám a nikdy nebudu mít, k filmům se dostanu pouze z času na čas, to samé s videohrami. Místo seriálu si čtu knížky, nebo něco studuji, místo abych šel do hospody, vezmu rodinu na hřiště a blbnu s nimi. Jednou jsem si zřídil improvizovanou pracovnu bez židle s krabicí na NTB a byla to krásná zkušenost. Z prostorových důvodů jsem jí musel zrušit, ale vím přesně, jak bude vypadat moje pracovna, když se jednou přestěhujeme do většího. Ano, bylo to zpočátku nepohodlí, musel jsem často měnit polohy, ale když jsem viděl své děti, jak se v jednom kuse pohybují, něco dělají, mění polohy, tak mě to vlastně potěšilo. Ano, někdy to bolí, ale to se jenom ozývá mé staré pohodlné já.
Jednou jeden můj velice dobrý přítel řekl: „já pohyb vyhledávám“. A tehdy mi došlo, že prakticky to je to co dělám i já. Že když nejdu na hřiště, do lesa na stromy, neprojdu se po zábradlí, nepověsím se alespoň jednou denně, tak cítím, jak mě přemáhá mé staré já. To já, které rádo vysedávalo před filmy, z času na čas přečetlo nějakou tu knihu, nebo šlo do hospody a strávilo tam noc. Ne, toto já už nechci, nechci se stát otrokem svého gauče, televize, komerčních reklam a videoher. A věřte, někdy je ten vnitřní boj to nejhorší na světě. Znáte to, když se vám nic nechce, jenom ležet a koukat do blba, když se vymlouváme na škrábání v krku a bolest v hlavě jenom proto abychom nemuseli nic a nikde. A pak jenom hučíme na děti, ať ztichnou, protože nám se chce spinkat. Ne, toto vážně nechci!
Chci být vzorem pro své děti, chci být jejich nejlepší kamarád, chci svou rodinu brát na výlety a ukázat jim krásu Slovenské a České přírody, chci se ráno probouzet, aniž by mě něco bolelo, chci si umět poradit i z náročnými výzvami, jako např. triatlon, chci se naučit víc o svém těle, abych tak uměl poradit svým blízkým, když mají problém, chci jít druhým příkladem. A jsem strašně rád, že jsem potkal Jana Vořechovského a ten mě vtáhl do svého projektu, své myšlenky s názvem PlayReal, kde jsem se naučil vnímat sám sebe a to mi umožnilo se stát lepším člověkem.

Co na závěr?

Včera, 6.8.2018, jsem udělal svůj první full muscle-up! A rovnou 7x3J Proč? Protože můžu!