A je to tu. Opět, letos již po třetí, vyrážím
do země vycházejícího slunka, kde se na vás lidé usmívají a nebrání se vám
v čemkoli pomoct. Jedu tam sice pracovně, no atmosféra okolí mě vždy
pohltí až do morku kostí. Jsem sice unaven, nejraději bych vzal někam svou
rodinu a vyrazil šlapat do lesů a lézt na skály, ale i tak jsem schopen vstát,
zabalit si a vyrazit.
Den první – cesta
Po ranní pohodičce s rodinkou a po docela
náročném půl-dni v práci, který jsem strávil hlavně psaním emailů a
pracovní přípravou na cestu, jsem s kolegou Honzou vyrazil na letiště. Inu
ani tentokrát jsem si neodpustil předletové pivo, konec konců, je to tradice.
Čekají nás 2 lety, 5 hodin do Kataru, a pak 10 hodin do Tokia.
Nastupujeme do letadla Katarských aerolinek a
už z dálky vidím, že to nebude nic extra luxusního. Na druhé straně, pro
mě je to celkem zlatá střední cesta poměru cena-výkon. Do sedadla se vecpu i
s NTB, takže můžu pracovat a poslouchat knížku, dostaneme najíst a napít,
mile se na nás usmívají a vím, že přijedeme včas. Takže 2 hodiny na přestup
v Doze úplně stačí. Dokonce i jedno pivko jsme si dali. A navíc jsem se
naučil, že když už pivo za 10 USD, tak se nejdříve zeptej. Kdo se nezeptá, pije
Budwaizera z 3dl lahve.
Fascinující
písmo a ptám se sám sebe: jsem v zóně 4 nebo 3?
Na Tokijské letiště Narita jsme přistáli na
minutu přesně, chytli vlak a metrem se dostali až k hotelu. Ihned mě to
dostalo, já mám tuhle krajinu prostě rád. Všude shon, ale umírněný, spousta
lidí, ale ohleduplných, strašná vřava, ale tichá. Na každém kroku člověk, který
ti rád pomůže, nasměřuje tě a ty s úsměvem jdeš tam, kam potřebuješ.
Ubytování ve známém hotelu Hotel The B Akasaka
a v půl desáté večer už razíme do mě známých ulic noční Akasaky. Co
hledáme? Low cost restauraci, kde si pochutnáme na místních specialitách. Tedy,
pro Japonce běžné jídlo, pro nás specialita. Asi po hodině a půl trajdání (ne
že bychom nenašli hned to, co jsme chtěli, ale proč se po 15 hodinovém letu
neprotáhnout?) usedáme za stůl a dostáváme do ruky tablet. Ten je připojený na
wifi, stačí si jenom naklikat a zadat Order. Za 5 minut už je jídlo na stole a
já si vychutnávám mé oblíbené Sashimi.
Miluji
si opékat přímo na stole jídlo
Jeden
by řekl, že se jedná o zapadlou hospodu. A přitom je tu high-tech objednávací
systém
Výběr
levných, no neskutečně chutných Mactha čajů
Spokojeni, nacpáni až za roh, popíjíme ještě
místní Asahi beer a jdeme spát.
Den druhý – neděle na dospávání a přípravu
Jelikož jsem měl jet-lag, tak jsem zalomil až
někdy ve 2 ráno místního času. Vstal jsem v půl osmé a šel si vychutnat
Japonskou snídani, ke které prostě patří polévka miso a miska rýže, různé
salátky z mořských řas, rýžových nudlí a sójové omáčky. Neodolám a přidám
vajíčka. Tentokrát jsem vyzrál na systém a kávu si dělám na pokoji. Přinesl
jsem si sebou Air-press a ruční mlýnek od mé drahé polovičky a kávu praženou na
Slovensku v zajímavé prodejně Zlaté zrnko v Ivanke při Dunaji. Směs
s názvem Hamlet mě na chvíli vrací domů. Pak usedám za NTB a jdu pracovat.
Poslední týdny byly v práci náročné a nebylo kdy se soustředit na
prezentace.
Rychlý oběd ze sámošky (balené Sushi, sójová
omáčka a jako zákusek sušené mango a tygří ořechy), relax u kávy a pokračujeme
dále s prací.
Kolem šesté hodiny už začínám mít celkem dost
a tak se jdu rozhýbat, zastojkovat a v 9 už sedíme ve vybrané restauraci,
kde za 660 yenů dostáváme výtečnou večeři. Nemohu odolat a přiobjednávám si
syrové vejce. Já ho prostě zbožňuji a tady vím, že se nemusím bát nějaké
nákazy. Japonci jsou v tomto velice pečliví. Po návratu na pokoj usínám,
protože spánek je důležitý a já si ho pro tentokrát vážně užijuJ
Den třetí – zasluž si svou výplatu
Po vydatné snídani (ano, opět rýže, miso
polévka a uzený losos) vyrážíme na ambasádu. Rozhodli jsme se vyjít pěšky,
jelikož je opravdu nádherně. Kráčíme rušnými ulicemi a potkáváme spoustu dětí
jdoucích do školy, manažerů a manažerek jdoucí do práce. Někteří koukají do
mobilů, jiní zas poslouchají muziku a hledí si svého. Trochu mě mrzí, že jsme
nepotkali nikoho, kdo by se jen tak sám pro sebe usmíval. A tak to napravuji a
usmívám se sám – chceš, aby se k tobě chovali ostatní hezky? Jdi jim
příkladem. Rázem mám lepší náladu a tak když dorazíme 5 minut před devátou na
ambasádu, jsem úplně v pohodě a klidný. Domluva je jasná a rychlá, přesně
za hodinu končíme a zjišťujeme, že máme 6 hodin času.
Cestou na hotel usedáme na lavičku do
nedalekého parku a já se rozhodnu, že tady si dnes udělám svou chvilku. Slunce
prosvítá přes koruny stromů a hřeje při doteku s kůží. Na hlavami slyšet
ptáky a kolem nás proudí maminky s kočárky, co sem přišly provětrat své
ratolesti. Houfek po houfku sem chodí děti z okolních mateřských školek a
běhají, skáčou, těší se z nádherného počasí. Jedno dítě se zastaví a
zamává mi, já se usměju a mávání opětuji. Vzápětí mi mávají všechny děti a
v tu chvíli jsem u svých dětí doma a objímám je, hladím je, přijímám
jejich teplo a lásku. Je mi nádherně, protože vím, že ať jsem kdekoliv, jsem
pořád s nimi a oni se mnou.
Arisugawanomiya
Memorial Park, Tokyo
Vytáhnu NTB, dokončím rozdělanou prezentaci,
připravím pár emailů a vyrážíme na oběd. Tam se přistihnu u dalšího snění.
Snění nad úžasnou kari polévkou s tenkými hovězími plátky a jarní
cibulkou, se salátkem a rýží jako přílohou. Celé je to jemně pálivé a připomíná
mi to Indii smíchanou s Japonskou kulturou stolování. Úžasnou chuť
doplňuje neskutečně přátelská atmosféra obsluhujícího personálu, který pokaždé
když někdo vejde, slušně a nahlas pozdraví. Dokonce i kuchař někde
z kuchyně vzadu. Toto přátelé, na Slovensku ani v Čechách nezažijete.
Ještě máme čas a tak se vracíme na hotel, kde
si udělám kávu, dám si sprchu a jdu dokončit další prezentaci.
Druhé jednání dopadne výborně a tak spokojeni
jdeme pomalu na hotel, kde se protáhnu, dodělám práci a jdeme na večeři. U ní
opět není co dodat, snad jenom, že původně jsem měl chuť na nudle. Ale když
vidím syrové vejce, tak nemohu odolat.
Den čtvrtý – nervozita už od rána
Nemohu si pomoct, ale již od rána jsem ve zlé
náladě. Možná je to tím, že jsem se každou hodinu budil. Sice jenom na pár
sekund, ale budil. Jsem si ale čím dál tím jist, že je to způsobeno neúplnou
přípravou na jednání s důležitým zákazníkem. Štve mě, že jsem si za
poslední týdny nenašel 2 hodiny času, abych vše probral s kolegy v práci.
Celou negativní atmosféru umocní nekoneční dav lidí, kteří jdou do práce.
Tisíce a tisíce lidí, kteří v tu samou ranní hodinu mezi půl sedmou a půl
osmou jdou do práce. Uff, toto bych nedal, kdybych to měl mít každý den. Je to
tu jako ve včelím úlu. Všichni mlčky kráčejí stejným směrem, někteří se
sluchátky v uších, někteří koukají od mobilu („prásk“…to jenom můj kolega
ponořený do emailů ve svém mobilu srazil nějakou starší paní), ale nikdo se
tady neusmíváL je to depresivní.
Nakonec to nějak rozdýchám a cestou chytnu
dobrou náladu. Vždyť konec konců jde se mnou vedoucí oddělení, pod kterého
projekt spadá. Bohužel, na jednání se ukáže, že je ještě v menším obraze
než já sám. Naštěstí mé letité zkušenosti komunikace s lidmi mi pomohou
z průšvihu nějak vyklouznout. Sám vím, že jenom oddálí problém, ten ale
záhy řeším. To je ale za nějakou cenu a tak nějak přestávám vnímat okolí a
jenom pracuji.
Tehdy zjišťuji, že můj kolega má ne příliš
vyvinutý smysl pro orientaci a tak zapínám své podvědomí a vedu nás ulicemi
Tokia, jako kdybych se tady narodil. Toto mě moc baví. Stačí mi někde se projít
jednou nebo dvakrát a pak už to tam znám jako své boty (počkat, já boty
nenosím. Huh, budu muset najít jiné pořekadlo).
Hotel a přesun na další jednání. Trčíme
v nějaké budově ve 4 patře, jsou tady 3 malé zasedačky a my se ptáme „co
tady děláme“? Z nenadání vchází můj známý profesor a se širokým úsměvem a
3 studenty kráčí vstříc hezkému jednání. Když skončíme, mám skvělou náladu… sice
jsme nic nedomluvili, ale znám pana profesora. Má spoustu velikých myšlenek a
ví, že my máme to, co on potřebuje, přesně tak jako já vím, že on umí sehnat
finance.
Přesun na hotel, zpátky do metra a na vlak
směr Mito. Malé městečko mezi Tokiem a Tokai-Mura, v prefektuře Ibaraki.
Bohužel, nevnímám okolí, je večer 10 hodin a já makám na prezentacích na další
dny.
Je půlnoc a já poslouchám knížku a usínám
s myšlenkou, že nakonec to nebyl tak špatný den (kromě toho že jsem si
smazal a pak znovu dělal 2 prezentace a 2 dlouhé emaily, ztratil gumovou výplň
na sluchátko do uší a pocákal si košili). Myslím na svou rodinu, své přátele a
usínám.
Den pátý – Japonská pracovní kultura
Dnes máme volnější vstávání, vstávám v 8
a po klasické ledové sprše a protažení, vyrážím na úžasnou Japonskou snídani.
Baví mě si vše nakládat do malých mističek, propojit ty desítky různých chutí a
nakonec to vše zalít polévkou miso a ukončit skvělým zeleným čajem.
Doposlouchám knihu, připravím si prezentace a další potřebné věci na jednání a
jdu se protáhnout do stojky. Mám z ní skvělý pocit, opět se v ní
začínám cítit jako doma, a tedy konečně se můžu soustředit na ty malinkaté
detaily, jako jsou kyčle, ramena, stažená žebra. Hned po cvičení razím na
jednání.
Přesouváme se s Mito na Tokai-Mura a hned
je tady vidět rozdíl v krajině ale i chování lidí. Víc se tady usmívají,
všude je víc zeleně, v pozadí je cítit ta prastará kultura krajiny
vycházejícího slunce. Na nástupišti nás vítá náš Japonský kolega a hned nás
bere na Sashimi a já si opět vychutnávám ty skvělé chutě. Je neuvěřitelné, jak
si kuchař dokáže vyhrát s uložením všeho na talíř, aby se jeho zákazník
nenajedl pouze břichem ale i očima. K tomu je zde volně dostupný ledový i
horký zelený čaj Sencha, který funguje snad lépe než káva.
U oběda hned přejdeme na pracovní věci a já
jsem mile překvapen připraveností našich protějšků, co vše si o nás stihli
načíst a nastudovat. Následuje přesun do jednací místnosti a po 3 hodinách
docházím k závěru, že jsem z pracovního hlediska udělal dobře. Vážili
jsme takovou dálku, abychom si vlastně potvrdili to, co se dalo udělat i přes
emaily? Ano, vážili, protože sklízíme nekonečná poděkování naší snahy, jak je
vidět, že si jich jako našich zákazníků vážíme, že nejsme jako ostatní a pouze
neplníme to, co chtějí, ale snažíme se pochopit jejich situaci a nabídnout to,
co potřebují. Na oplátku nás zvou na večeři do klasické Japonské restaurace.
Cestou na večeři se stavujeme ještě
v nedalekém chrámu, který postavili před 360 lety, aby ho pak za 2 světové
války mohli zbombardovat a hned po ní opět zrekonstruovat. Konec konců, leží
tady již 300 let dva generálové, kteří toho pro místní obyvatele spoustu
znamenali. U vchodu do restaurace se zouváme a přesunujeme do mini místnůstky
s nízkým stolem. Ano, sedíme na zemi a já děkuji PlayReal drilům. Jak
nejsme naučeni sezení na zemi, tak po 20 minutách nás tlačí kolena, zadek,
tahají kyčle, bolí kotníky. Tedy nás ne, pouze mého kolegu, já si to užívám.
Baví mě chvíli sedět ve čtvrté pozici, pak zas v tureckém sedu, indiánském
sedu, a občas se sednu i do dřepu. Paní co se o nás stará nám nosí všelijaké
dobroty, od salátků politých jogurtovo-hořčičným dresinkem, přes sashimi až po
smažené kuřecí stehýnka. To vše zaléváme místním Kirin pivem a jako tečka jemné
saké.
Den šestý – chybí mi rodina
Již od rána co jsem se vzbudil, pociťuji silné
nutkání se sbalit a okamžitě vyrazit domů a potulit si mé miláčky. Kéž bych se
dal na výzkum fúzních aplikací a veškerý budget na ITER využil na vývoj
teleportačního zařízení. Prostě bych jenom stisknul knoflík a prošel dveřmi,
přitulil se k mé drahé polovičce, pohladil své dítky a nasál jejich vůni,
přítomnost a lásku. Teď určitě všichni sladce spí, v Kralupech jsou dvě
ráno, je klid.
Pár hodin příprava a vyrážíme na jednání. Dnes
to bylo velice náročné. Žádné úsměvy, žádné vtípky, prostě tvrdý business. Mám
z toho husí kůži, zvlášť z toho co vše po nás chtějí a kolik práce to
bude. Na straně druhé, bez práce nejsou koláče, a pokud je zde šance, tak se jí
rád chopím. Vracíme se v 6 večer úplně zničení a tak mířím do restaurace
něco sníst a dát si něco k pití.
Cestou na hotel neodolám a tahám kolegu do
nejbližšího hráčského doupěte. Najdete zde od jeřábových her (vytáhni si svou
hračku pomocí jeřábu), přes taneční, hudební, střílecí, bojové až po finančně
náročné karetní hry. Je to nářez, nedá se to popsat, toto prostě musíte zažít.
Kolega zprvu jenom kouká a nechápe kde se to objevil, pak mu ale padne brada a
fotí co to jde. Lákám ho na jednu střílečku, ale on toto nemusí a já do toho
bez parťáka nejdu. Navíc, než se do toho dostanete tak máte pár tisíc jenu
v tahu. A tak po půlhodině brouzdání jdeme na hotel, dáme pivko a panáka
na spaní a odcházím do říše snů.
Když
je jeden automat málo
Den sedmý – move your ass
Již od rána je to „hoňka“ – budík v 5,
sprcha, pohyb, balení, rychlá snídaně. Vlak, metro, hledání místa jednání.
Jednání, přesun metrem, chvilka na oběd. Zde se musím zastavit a napsat pár
vět. Vět o paní číšníci, která hned jak vejdeme, na nás mává a usmívá se a
hledá pro nás místo v již tak celkem dost přeplněné restauraci. Paní bych
dal první-poslední za ten přístup. Neustále kolem všech lítá s úsměvem,
nabízí, přináší, odnáší, pak vítá nové zákazníky, pak se opět vrací, aby nám
přinesla co jsme si objednali, s úsměvem nám popřeje dobrou chuť a zas
odchází potěšit jiné zákazníky. Kolega potřebuje natáhnout nohy a tak trochu zpod
stolu vyčuhuje. Paní okamžitě vyráží řešit tuto neobvyklou situaci, přisouvá
k nám vedlejší stůl, abychom si jako velicí Evropané mohli udělat více
prostoru. Říkáme, že to není potřeba, ale ona trvá na svém. Co zmůžeme, tomu úsměvu se prostě nedá
odolat. Trochu mě mrzí, že jsem se s ní nevyfotil, no vzpomínka mi zůstane
na vždy.
Vyrážíme na jednání. Bohužel jsme už oba dost
po celém týdnu zničeni, no nedáváme to znát. Po hodině a půl se rozloučíme,
převlečeme se na toaletě do turisticky pohodlného oblečení a vyrážíme směr
Shinkanzen. Ano, ten pověstný vlak co vás dovede přes půl Japonska za pár
hodin. Užíváme si každého momentu od nástupu, přes zrychlování, kompletní jízdu,
v průběhu které kolem chodí průvodčí, který pouze pohledem kontroluje,
jestli máme vše, co potřebujeme a který se pokaždé při průchodu do jiného vozu
otočí, usměje a hluboce se pokloní.
3 hodiny utečou jako voda a my se přesouváme
druhým vlakem přes půl Osaky, pak metro a konečně hotel. Říkám si, „dám si
sprchu, toaletu a vyrazím na pivo“. Po příchodu na pokoj ale padám smíchem, no
posuďte sami.
Osaka,
Hotel Zipang, pokoj č.919
Mé srdce PlayRealáka plesá radostí, konečně
spánek na tatamech, sezení za ntb ve dřepu nebo 4 pozici a … no jo, nedá se tu
ani pověsit ani stojkovat (nízký strop).
Den osmý – Osaka Aquarium
Konečně spánek, ten zasloužený, nikým nerušený
tvrdý spánek. 9 hodin. Aaaa fakt jsem ho potřeboval. Něco se mi i zdálo,
nepamatuju si ale co. V každém případě jsem se vzbudil s úsměvem na
tváři, takže to musel být hezký sen J. Rozcvičím
plíce i oči, usednu do dřepu a studuji mapu, kam dnes vyrazíme. Je sobota a já
nechci o práci ani slyšet! Rozhoduji se mezi Osaka palace a Osaka aquarium.
Rozhodnu se, že stihneme oba. Jenomže, vzbudit zničeného kolegu, zvyklého
v sobotu si schrupnout je úkol náročný a z hotelu vyrážíme až po
dvanácté na oběd. Už vím, že stihneme pouze jedno – Akvárium!
A nejsme ani trochu zklamáni. Již
z výstupu metra nás vítá obrovské kolo, které si říká o to, abychom si na
něj sedli a užili si Osaku z výšky. Fouká silný vítr a pořádně to s námi
houpe, ale i přes to je to nádherný, no zároveň příšerný pohled. Obrovské město
plné mrakodrapů a úzkých uliček, malých hřišťátek i velikých stadionů a
monumentální přístav. Koneckonců, Osaka je obchodní město již po stovky let a
tak je tu možno zahlédnout lodě o velikosti malinkých rybářských člunů až po
obrovské tankery. Je zde vidět, že technika lidem hodně pomáhá zdolávat přesuny
tisíce tun věcí denně a tím zlepšovat kvalitu jejich života. Ale na úkor krásy
přírody. Ano, lidé se tady snaží zasadit nějaký ten strom, zkrášlit uličku
nějakým keřem, ale stejně tady široko daleko není hustý les, nebo alespoň park
plný stromů. Rozhodně ho z té výšky nevidíte a to je… smutné.
Osaka,
10/2018
15 minut na kole uběhne jako voda a my
vyrážíme přes davy lidí do místního akvária. Zde nás ohromí již první atrakce,
vodní tunel, kde vám nad hlavami pluje spoustu ryb, velkých, malých, středních,
hezkých, a ještě hezčích. Mohl bych zde vytáhnout oficiální informace o
množství druhů, nebo rozloze akvária, ale já si chci zapsat a navždy
zapamatovat tu chvilku kdy si usednu u největšího akvária, kde plují dva obrovští
žraloci velrybí a spoustu dalších menších žraloků a mant. Je tady božský klid.
Koukám do té hloubky a připadám si, jako kdybych byl uvnitř, plaval mezi všemi
těmi dravci, užíval si stav beztíže a to ticho. Nevnímám dav lidí, kašlu na
potápěče, čistící dno, nestarám se o krmení, pluju si vodou a jsem vyrovnaný.
Osaka
akvárium, 10/2018
Den devátý – bez kultury to nejde
Když jste v Japonsku a nenavštívíte ani
jeden park, nebo chrám, to jako kdybyste ani nežili. Je to věc, kterou jsem
absolvoval poprvé před 15 lety v Nagoyi a uvědomil si, že navštívit hrad
na Slovensku nebo v Čechách, je úplně o něčem jiném. V Japonsku je
totiž všude uklizeno, lidé se chovají klidně, neřvou po sobě, užívají si ten
kousíček přírody uprostřed města. Panuje zde ticho a klid, spokojenost a láska.
Na lavičkách sedí páry, které jistě prožily už spoustu let. U nohou jim běhají
vnoučata, které s nadšením fotografují jejich rodiče. O kousek dál sedí
v křoví další pár, který trpělivě sedí u svých fotoaparátů, a čekají na
vhodnou příležitost vyfotit si nějakého toho ptáčka.
Keitakuen
Garden, Osaka, 10/2018
Naší další zastávkou je chrám Shitennoji,
který je složen s několika budovami určeným k modlení, nebo
k uchování památek pozůstalých mnichů nebo jiných svatých. Jsem ohromen,
z každé strany cítit pokoru a klid, lidé se potichu přesouvají
z místa na místo, nebo stojí u modlících se mnichů, modlí se s nimi a
nechávají si tak požehnat. Úplně mě to vtáhne a já házím mince pod modlitebnu
(speciální dřevěná kasička), spínám ruce a pronesu krátkou modlitbu, kde
požádám o zdraví svých blízkých. Protože záleží jenom na nich. Nezapomenu i na
sebe, kupuji vonnou tyčinku, kterou zapálím, sfouknu a usadím do speciální
nádoby. Nakloním se a rukama směřuji dým na sebe – hlava, abych se nezbláznil
z toho unáhleného světa a plíce, aby mé astma nezapomnělo, že o něm vím a
hodlám mu nakopávat zadek i další léta.
Po krátkém obědě přicházíme do zahrad Osackého
paláce, monumentální stavbě tyčící se nad celou Osakou. Tedy do doby než lidé
objevili kouzlo mrakodrapů. Spousta zahrad, bočních domečků na modlení,
historických řad s popisy co se kdy událo, ale zejména spousta turistů. A
tak se uspokojujeme pouze pohledem z venku a znavení šlapáním usedáme na
kamennou zeď a rozjímáme. Hlavu mám čistou, klidnou a cítím se skvěle. Rád bych
si to zde prohlédl o samotě, bez lidí kolem, pouze za zvuku ptáků.
Osaka
castle, 10/2018
Zlatá tečka na závěr: cestou k hotelu, po
11km v nohách se stavíme na pravou Japonskou masáž. Po půl hodině mám nohy
jako z bavlnky a tak vesele se můžeme přesunout Shinkanzenem do Kobe a na
hotel. Bohužel do půlnoci makám na prezentacích a tak usínám ani nevím jak.
Den desátý – bez práce nejsou koláče
Budík v 6:00, rozcvička, snídaně,
pozdravy domů a práce. Dnes máme několikahodinové jednání a je potřeba se na
něj připravit. A ani nevím jak, sedíme v Shinkanzenu do Tokia a pak ve
vlaku do Mito. Ten má bohužel zpoždění, je pondělí a někdo si to hodil pod
vlak. Smutná situace, leč reálná. A tak vlak pokračuje pomalou rychlostí, aby
neomezoval ostatní vlaky. Je 23:00 a my jsme konečně dorazili na hotel. Kouknu
na emaily, napíšu domů a …
Den jedenáctý –
…a je ráno. Sprcha, rozcvička, stojka, čaj,
káva, coldrex na bolavý krk, emaily a razíme na konferenci. Končíme někdy kolem
sedmé a rovnou razíme na vlak směr Tokio. Rychlá večeře, emaily, coldrex,
spánek.
Den dvanáctý – už ať jsme doma
5 hodin spánku dá zabrat a tak je to opět:
sprcha, rozcvička, čaj, káva, coldrex a přesun na jednání. Konečně úspěch! 2
roky vyjednávání, lobování a najednou bum a je to tady. Mám radost, snažím se
neskákat, konec konců ještě mě čeká spoustu práce. Po jednání utíkáme na
ambasádu ČR v Tokiu, kde zítra vypukne veliký seminář, do jehož organizace
jsem dal spoustu energie a také nadějí. Po posledních přípravách se přesouváme
na hotel a já si kupuji pivko, u kterého dodělávám poslední prezentaci. Snad to
zítra přežiju, nějak mi odchází hlas.
Den třináctý – grande finále
Dalších 5 hodin spánku mě moc neposílilo,
vstávám zničen, unaven, no v dobré náladě. Udělal jsem vše, co jsem mohl,
teď je to na osudu. Vůbec nevnímám okolí, přírodu, jsem plně koncentrován a
odhodlán splnit započatou práci a vše dotáhnout do konce. Cítím, že mě to ničí,
že jsem přepracován, že bych měl zvolnit, ale já nesnáším odjíždět od rozdělané
práce. Musím to dokončit.
Po rychlé, leč vydatné, snídani se přesouváme
na ambasádu, abychom dodělali poslední přípravy. Nastal čas. Otevírám
konferenci a představuji své kolegy. Jsem nervózní, no každým slovem je o lepší
a lepší, hlídám čas, každé přetažení slušně utnu, a když chybí čas, tak ho
vyplňuji věcnými poznámkami, abychom jeli přesně dle programu semináře. Tak to
totiž v Japonsku chodí. Japonci mají rádi vše nalinkováno a vše dle
stanoveného harmonogramu. Pokud je něco mimo, jsou nesví. To se ale nestane, ne
na mém semináři. A tak po otevření části „networking“ mě zastavují různí lidé a
projevují vděčnost za pozvání, a pochvalují si každý bod semináře.
Mám radost, klaplo to! Stálo to ale za to?
V průběhu semináře jsem úplně přišel o
hlas. Při transportu na letiště cítím, jak mi v žilách ubývá sil, jak ze
mě odchází veškerá energie. Jsem přepracován. V letadle naleju do
sebe 2 panáky levné whiskey a usínám tvrdým, leč krátkým spánkem.
Den čtrnáctý – opět mezi svýma
Být přepracovaný má své výhody: dokončíte
veškerou práci, takže si sebou domů nic nenesete. Má to ale i své obrovské
nevýhody: nikdy nevíte kdy skončit a tak si prakticky domů nesete sebou
všechno! Já mám ale obrovské štěstí. Vzal jsem si za ženu tu nejlepší holku na
světě, které mi porodila 3 nejúžasnější děti. Hezky se o mě postarají a uloží
mě k tvrdému spánku. Celý víkend se dostávám z té nekonečné únavy.
Neumím mluvit, hlas mi pořád nefunguje, a tak se nemohu podělit o zážitky
z mé cesty.
O dva dny později: je neděle, cítím se mnohem
lépe. Rozděluji fotky a hezké vzpomínky se vracejí.
